Ve firmě Jiřího Charváta ve Zbraslavicích se vyrábí hydraulika třeba pro traktory značky Zetor. Hned v těsném sousedství továrních hal dupou koně. Veteráni, kteří už mají odběháno a jsou tu na odpočinku.

Další své koně má majitel stáje Dr. Charvát a zároveň prezident Jockey Clubu ČR v tréninku jinde. Chloubou stáje je mimo jiné zřejmě nejlepší český dostihový kůň Trip to Rhodos. V rozhovoru pro HN Charvát popisuje především to, jak chce do dostihového sportu dostat víc peněz.

Jak jste se dostal ke koním?

Asi patnáct let to dělám. Od 90. let podnikám. Jsem menšinovým vlastníkem ve firmě Toshulin a Strojimport. Mojí hlavní podnikatelskou aktivitou jsou společnosti Charvát Group, které se věnují hydraulice, s 550 zaměstnanci a ročním obratem 1,2 miliardy korun.

Když jsem kupoval Toshulin, synovi bylo tehdy šest, jezdil jsem vždy přes týden do Hulína, doma byl jen o víkendech. Tehdejší manželka, dnes jsem podruhé ženatý, mi vyčítala, že se nestarám o děti. Tak ať aspoň koupím koně. Bydleli jsme v Kutné Hoře, sehnal jsem mapu a vyrazil do Kladrub. Tam jsem přišel do hospody a říkám: chlapi, já se nemůžu domů vrátit bez poníka. Koupili jsme tedy poníka, postavili první stáj. Poník byl malý, pěkný, ale smutný. Manželka na to: ty jsi úplně hloupý, nevíš, že kůň je stádové zvíře? Musíš mít koní víc. Tak jsme jeli kupovat normálního koně. Sedl jsem si na prvního a hned jsem se zřítil, doteď mám ruku sešroubovanou.

Když začnete mít nějaké koně, trenéři si vás hned najdou. Byl jsem v Pardubicích s Honzou Kazdou, který mi koně sháněl. Byl tam i trenér Havlíček a volá: Honzo, kde máš toho hňupa s penězi… Nebo jsem měl dlouho koně u Franty Holčáka. Volá: Jiříčku, nekoupíme koně? Tak jo, na sezonu jednoho koupíme. On na to: už ho mám. Tak mu říkám: to jsi nemusel tak rychle. On na to: Měl si říct rovnou, že nemáš peníze. Oni si vás zkrátka najdou.

Pomáhají koně nějak v byznysu?

Asi ani ne. Lidi jen říkají: když máš na ty koně, můžeš prodávat levněji. Víte, u nás může být prezidentem Jockey Clubu kdokoliv. V tradičním dostihovém světě je to však věc velké prestiže, kupříkladu prezidentem France Galop je baron Edouard de Rothschild.

Na co se letos před startem sezony těšíte?

Mám už některé kobyly v chovu, z nich hříbata, první už vyběhla loni, teď budou tříletá. Další dvouletá vyběhnou. Na to se těším moc.

Nedávno jste se stal majitelem dostihového závodiště v Mostě. Lze to chápat tak, že máte s místem nějaký investorský, podnikatelský záměr, anebo spíš záchranu závodiště pro Jockey Club, pro celý sport?

Investorský záměr s tím není žádný. Ideální by bylo, kdyby to celé koupil Jockey Club, který je státem pověřený za organizování dostihů a chovů plnokrevníka. Ten musí mít zájem, aby tu byla závodiště nejvyšší kategorie. Navíc Most je jedinečný v tom, že umožňuje rovinu i překážky. Koupil jsem to na sebe, protože Jockey Club na to nemá peníze.

Jak bude vypadat nová dostihová sezona v Mostě?

Bude se slavit dvacet let fungování. Je to areál svého druhu v Česku nejmodernější, dobře postavený, s relativně hospodárným provozem. Dřívější majitelé se o to dřív dobře starali. V poslední době už bylo cítit, že se toho chtěli zbavit. Jediné negativum je cílová rovina z kopce. A to zkresluje výsledky. Tedy směr běhání se bude muset otočit. Snažíme se také přidat některé dostihy. Letos je plánováno sedm dostihových dnů. A budeme připraveni, pokud by některé jiné závodiště nebylo sto své dostihy uspořádat, nabídnout se jako hostitelé. Dále máme připravený projekt tribuny s věží rozhodčích. Máme architektonickou studii, rozpočet a řešíme s městem, které je spolumajitelem toho areálu, společné financování. Celkové náklady vyjdou na částku mezi deseti až dvaceti miliony.

Až Jockey Club bude mít peníze, budete rád, když po tom sáhne?

Klidně bych to prodal. Ale Jockey Club nyní bude muset své hlavní investice nasměrovat do sázek. To je alfa a omega budoucího úspěšného fungování našeho sportu. Když se podíváte na evropské statistiky, tam, kde sázky významněji přispívají na dotace dostihů, se na koně rozdává až deset tisíc eur, u nás je to 1 500 eur na koně a rok. Musíme odkoupit sázkovku, kterou Jockey Club dříve nerozumně prodal.

 

 

Jak se u nás obecně financují dostihy?

Když si vezmete náklady na chov koní a možné výhry, o které se běhá, výhry pokryjí tak ze 40 procent nákladů na trénování koní. Ti, kteří vyhrávají dostihy v zahraničí, si přilepší možná na nějakých 60 procent. Samozřejmě nepočítáme pořizovací ceny koní do nákladů. Náš dostihový sport a chov je prakticky oddělený od státu. Na organizování dostihů stát přispívá ročně jen necelými sedmi miliony. V zemích našeho bývalého regionu jako kupříkladu v Polsku, Maďarsku a Slovensku přispívá stát výrazněji. Přihlášky jsou ve světě zhruba jedno procento z dotace dostihu, u nás to donedávna bylo pět procent, teď jsou to čtyři. Když vítěz bere 50 procent dotace, druhý 25, třetí kůň 12, čtvrtý 6 procent, tak pátý si na startku ani nevydělá. Když se podívám jen na svou stáj, za dobu, po kterou funguje, jsme vyběhali zhruba 90 milionů, ale celkové náklady dosáhly jistě 130 milionů.

Jak by do toho tedy měly promluvit zmiňované sázky?

Krok jedna je ten, že francouzská společnost PMU na svém kanálu nabízí nonstop dostihy a možnosti na ně sázet. Tomu, kdo jim ten dostih dodává, tak vyplácejí tři procenta z náběru sázek. Letos s nimi začínáme poprvé. Očekávaný náběr na průměrný dostih je 200 tisíc eur, tři procenta z toho jsou šest tisíc eur, a když takto vezmete pět dostihů, jsou to už slušné peníze. Krok dva je získat pod Jockey Club sázkovou společnost Toto a spojit se s některou velkou zkušenou sázkovkou v zahraničí. Sami bychom nevytvořili zajímavou nabídku a těžko zaplatili státem požadovanou kauci.

S majiteli Toto není možné se domluvit?

Můžete dělat náběr sázek buď přímo na závodišti, v pobočkách jako Fortuna, Tipsport, Sazka, nebo on-line. Na závodištích se vybírá 25 milionů korun ročně, víc to nebude. Zaplatíte daň z loterijní činnosti, z hrubé marže a v zásadě vám nic nezůstane. Celý ten sport z toho ale nic nemá. Kamenné pobočky se zkoušely, ale nepodařilo se to nějak víc rozšířit. Nefunguje to nikde ani v našem okolí. Jedinou cestou jsou internetové sázky. A nutnost se spojit někým silným v oboru.

Jak jste tedy v získání Tota daleko?

Dostali jsme nabídku na odkup, kterou teď řešíme. Chci, aby sázkovou společnost odkoupil zpět Jockey Club, a ne soukromý subjekt.

Může se stát, že například už letošní Pardubická a sázení na ni bude pod vaší hlavičkou?

Pokud se všechny naše plány podaří, fungovat by to celé začalo spíše příští rok.

Jak ještě peníze do dostihového sportu dostat?

Částečně přes sponzory. Musíme dál chtít být vidět v televizi. Organizátorům dostihů financujeme televizní přenosy. To je pak zajímavé pro sponzory. Bohužel skončila naše dvouletá spolupráce se společností Mercedes-Benz. Vypsali jsme výběrové řízení na PR agenturu, která partnerství s námi dokáže ohodnotit a nabídnout jako komerční věc. Hledáme tedy nového hlavního partnera Jockey Clubu.

Celý dostihový sport dlouhodobě žehrá na nedostatek peněz, ale nelze se na to podívat z jiného úhlu, že koní, stájí, majitelů, žokejů je u nás třeba vůči zahraničí moc?

Máme 1200 koní. A to je skutečně hodně. Poláci jich mají 700. Švýcaři jich mají 360. Němci něco přes 2000. Takže v relaci k nám podle počtu obyvatel je před námi snad jen Irsko a Francie. Souhlasím, že jsme s tím počtem koní, který máme, na hraně. Na 1200 koní je 470 majitelů. Je velmi obtížné shánět další. Z velké části jsou to lidé, kteří se v tom prostředí pohybují dlouho. Mladých moc nepřibývá. Kůň stojí ročně 150 tisíc a mladých, kteří by je do toho chtěli dát, moc není. Ale to celé přece nepopírá to, že je naší povinností snažit se pro to prostředí sehnat co nejvíc peněz.

Abyste měl kvalitu, musíte mít masu. Báze je dobrá, zvyšovat se bude těžko. Pokud tu bázi udržíme, bude to dobře. Díky tomu pak máme v regionu objektivně nejlepší špičku. Přes peníze, které se vyběhají, a handicapy, které koně mají, rosteme ve světové konkurenci. Dnes máme pět deset koní, kteří mají handicapy přes 100 liber, což dřív nebylo myslitelné.

Celým hnutím je kvitováno to, že se Jockey Club po měsících dohadů domluvil se všemi závodišti na financování účasti na dostizích. Jinak hrozil krach některých akcí.

U nás nyní platíme čtyři procenta celkové dotace dostihu na přihláškách a startkách, dřív to bylo pět. Takže jsme rádi za tento ústupek závodišť. Ale závodiště dostávají zmíněných sedm milionů od státu, z dotace ministerstva zemědělství na organizaci dostihů. Přitom by se z toho mohly vyplácet majitelské prémie, což se neděje, takže snížení startovného je v pořádku. Jen pro hrubou představu: u nás se běhá o 48 milionů korun a na startkách se zaplatí více než 20 milionů korun.

Když jsme začali Mostem, Chuchli, kde je Jockey Club spolumajitelem, se obchodně daří?

Jockey Club byl u toho, když se dali dohromady dnešní investoři závodiště. Je každopádně zřejmé, že aby to ekonomicky fungovalo, jen dostihy ten provoz nezaplatí a musí se hledat i jiné komerční využití areálu. To je ostatně úkol všech závodišť.

Pokud byste měl zhodnotit celý dostihový sport u nás a to, jak si v poslední době vede, jaké by to bylo vysvědčení?

Daří se nám uchovávat základnu. Byla by ale hanba jen tuto skutečnost vydávat za úspěch. Zase je ale třeba zmínit, že například v Německu je pokles několik procent ročně. Úspěch pak je, že ze stejné báze je špička minimálně dvakrát lepší, než byla před pěti lety. K tomu se nám víc a víc daří na rovinách. My tady u nás si myslíme, že překážkové dostihy jsou významnější než rovinové. Ale je to přesně obráceně. Jen jeden demonstrující příklad: Připuštění nejlepším špičkovým rovinovým plemeníkem stojí 300 tisíc eur, nejlepším překážkovým plemeníkem něco mezi 10 až 20 tisíci eur. I v tom noblesním prostředí rovinových koní se začínáme prosazovat.

Máte zpětnou vazbu ze zahraničí? Že by se sem k nám na závody jezdilo za kvalitní konkurencí?

Spíš nás oni cítí venku, že jim tam ty peníze vyběháváme. Dřív, když jsme v cizině něco vyběhali, tak to bylo spíš na překážkách v Itálii, ale dnes spíš ve Francii na rovině. Myslím, že v Evropě není žádná jiná země, jejíž koně by v zahraničí vyběhali víc než v tuzemsku. Nám se to v roce 2016 podařilo.