Německý Siemens je považován za jednoho z lídrů čtvrté průmyslové revoluce. Jeho závod na elektroniku v Ambergu, který funguje od roku 2006, byl první opravdovou chytrou továrnou na světě. Tamní stroje automaticky zpracovávají zakázky, samy se mezi sebou dorozumívají, objednávají si materiál nebo si říkají o opravu. Lidé na všechno jen dohlížejí zpoza monitorů.

Vedení koncernu chce podle podobného modelu zdigitalizovat i sedm svých továren v České republice. Pilotní projekt na implementaci technologií Průmyslu 4.0 spustilo před čtyřmi lety vedení závodu v Mohelnici − jedné z největších výroben elektromotorů na světě. Denně jich tady vyprodukují čtyři tisíce. I podle odborníků mimo Siemens teď v Česku neexistuje mnoho továren, které by byly "chytřejší". A to i přesto, že tady člověk stále narazí na dělníky, kteří motory montují ručně.

"Jsme trochu specifický závod, protože velkou část elektromotorů vyrábíme na míru podle přání zákazníka. Do toho se roboti zavádějí těžko. Digitalizace nám pomáhá individualizovanou výrobu zlevnit a zjednodušit," popisuje šéf mohelnické továrny Pavel Pěnička.

Pavel Pěnička (52)

◼ S mohelnickou továrnou na elektromotory je spojen takřka celý život. Do výroby, jež před revolucí patřila do státních Moravských elektrotechnických závodů, chodil už jako středoškolák na brigádu.
◼ Nastálo sem nastoupil v roce 1989 po studiích na brněnském VUT a povinné vojně. O pět let později závod převzal německý koncern Siemens.
◼ Pěnička se postupně vypracoval z řadového dělníka přes vedoucí pozice ve výrobě až na ředitele celého závodu.
◼ Je ženatý a má dvě děti.

HN: Na vaše "chytré" systémy se prý jezdí dívat i manažeři z cizích firem. Co přesně tady uvidí?

Zatím jsme zavedli digitální systémy pro konstrukci výrobků, zpracování zakázek a pro sledování výrobního procesu od objednávky po expedici. Například veškeré objednávky u nás může zákazník vyřešit po internetu. Pokud nemá atypický požadavek a objedná si něco, co už jsme vyrobili dříve, náš software automaticky nakonfiguruje požadovaný elektromotor, vytvoří projektovou dokumentaci, udělá kalkulaci ceny, objedná si díly a materiál a celou zakázku odešle do systému pro řízení výroby. Ten co nejefektivněji rozdělí úkoly na jednotlivá pracoviště. Dokonce i řidičům ještěrek, kterým řekne: Zavez tyhle polotovary tam a tyhle součástky zase sem.

HN: Takže na zpracování zakázky u vás nesáhne lidská ruka?

Pokud není třeba navrhnout novou variantu elektromotoru, který jsme ještě nedělali, tak ne. Ze čtyř tisíc elektromotorů, jež v Mohelnici denně vyrobíme, jich takto automatickým procesem projde 55 procent. Naši pracovníci se zapojí až ve výrobě.

HN: A když chce zákazník atypický elektromotor?

Pak ho musí nakonfigurovat konstruktér. Když ale odešle hotovou projektovou dokumentaci do výroby, nahraje se do našeho archivu, k němuž má přístup automat. A ten napříště zvládne obdobnou zakázku sám. V roce 2020 už chceme automaticky zpracovávat tři čtvrtiny objednávek. Naši konstruktéři proto systém průběžně doplňují i o verze, které sice zatím nikdo nechtěl, ale mohl by chtít. Celkem umíme už 65 tisíc variant elektromotorů a to číslo jde dál nahoru. "Chytřejší" jsme navíc udělali i samotnou projektovou dokumentaci.

HN: Jak to myslíte?

Naši konstruktéři přešli na software, který jim umožňuje celé zařízení navrhovat v elektronické 3D verzi. To otvírá dveře dalším inovacím, které zvyšují produktivitu. Například jsme si vytvořili systém bezpapírové výroby. Všechny potřebné informace se zobrazují operátorům na monitorech. Když k nim na lince přijede rozdělaný elektromotor, spustí se jim třeba animace s 3D modelem, která jim ukáže, co a jak mají smontovat. Zní to jako banalita, ale díky podobným řešením jsme v posledních pěti letech snížili počet záměn na polovinu a celkově nám klesla zmetkovost na dvě desetiny procenta.

HN: Říkáte "jsme si vytvořili", takže tenhle software vyvinuli programátoři přímo tady v Mohelnici?

Přesně tak. Zalíbil se ale i šéfům dalších továren Siemensu. Dneska ho používají třeba v sesterských závodech ve Frenštátu, Drásově, a dokonce i v Berlíně.

HN: Podle čeho se rozhodujete, které části výroby budete digitalizovat a které ne?

Vycházíme z naší závodní strategie pro implementaci technologií Průmyslu 4.0. Jmenuje se Mohelnice 2020 a máme v ní rozepsaný harmonogram investic. Netýká se to ale jen výroby. Nedávno jsme třeba v našich halách nainstalovali inteligentní systém, který řídí osvětlení, abychom snížili spotřebu energie. Návratnost toho systému je neuvěřitelných čtyři a půl roku. Také jsme třeba osadili transportní vozítka GPS čipy, což umožňuje řídit efektivněji jejich provoz.

HN: Korporátní časopis Siemensu Visions zmiňuje, že z mohelnického závodu se brzy stane "plně digitalizovaná inteligentní továrna". Co k tomu ještě schází?

Musíme rozlišovat automatizaci a digitalizaci. U nás zatím na některé části výroby nelze nasadit roboty. Buď by to stroje nezvládly, nebo by se nám nevyplatila investice do nich. Takže ke stoprocentní automatizaci máme daleko. Ke kompletnímu digitálnímu propojení ale vlastně už stačí jen dokončit projekty, které jsme začali. Například aby měli všichni pracovníci k dispozici monitor, na kterém se jim zobrazují aktuálně důležité informace.

HN: V čem vám digitální technologie zatím pomohly nejvíce?

Ve zkrácení doby předvýrobní přípravy, ve zvýšení produktivity a v informovanosti pracovníků. S tím, jak roste počet variant elektromotorů, které vyrábíme, se totiž zvyšuje i riziko, že montér něco zamění a namontuje to špatně. Digitální systémy ho lépe informují, čímž se pravděpodobnost takových chyb snižuje. Zároveň se zrychlily i některé výrobní procesy. Třeba navíjení takzvaných statorových svazků měděným drátem jsme zásluhou digitálně propojených robotů stáhli z devadesáti na dvanáct minut.

HN: Kolik jste do digitalizace za ty čtyři roky celkem investovali?

Ročně jde o stovky milionů korun. Pokud od toho odečteme nové výrobní technologie a budeme počítat jen ty softwary, jde o desítky milionů. Důležitější než konkrétní částka je ale návratnost. Aby pro nás byla investice do výroby efektivní, musí se nám vrátit do tří let.

HN: Mnohokrát jste zmínil efektivitu a produktivitu. Máte spočítáno, o kolik vám díky investicím do digitálních systémů vzrostla produktivita výroby?

To je těžké určit, protože té produktivitě výrazně pomáhají i noví roboti a další změny v organizaci. Celkově nám ale každý rok roste produktivita výroby o čtyři až sedm procent. Je to vidět v poklesu zmetkovitosti, počtu reklamací a především ve zkrácení výrobního času, přičemž současně roste počet variant elektromotorů, které umíme.

HN: Jak se s technologiemi Průmyslu 4.0 sžívají vaši zaměstnanci?

Řekl bych, že celkem dobře. Samozřejmě jsme je museli částečně rekvalifikovat nebo doškolit. Snažíme se navíc spolupracovat s místní střední technickou školou, aby její žáci uměli v systémech, které používáme, pracovat.

HN: Potkali jste se i s odporem ze strany pracovníků?

Samozřejmě tady máme i lidi, kteří nejsou používání počítačů nakloněni, ale snažíme se naše systémy vyvíjet tak, aby byly intuitivní a jednoduché na ovládání.

HN: Zrušili jste v těch posledních pěti letech některé pracovní pozice? A tím nemyslím propouštění…

Samozřejmě, hned několik. Většinou u těch manipulačních a fyzicky náročných prací, kdy jeden člověk vyndával díly z jednoho stroje a dával je do dalšího. Současně nám ale vznikly nové pozice. Přibylo hlavně operátorů.