Obhajovat výhody samostatné měny dnes vyžaduje docela velkou názorovou flexibilitu. I od těch, kdo měnovou politiku provádějí. Když se vrátíme v čase o pouhých pět let a přečteme si argumenty, kterými vedení ČNB vysvětlovalo, proč je koruna lepší než euro, zní to jako z jiného světa. "Pokud konvergující (tedy dohánějící, pozn. red.) země chce mít nízkou inflaci, dost těžko může mít fixní kurz. Ceny u nás rostou pomaleji než v zemích typu Slovenska či Estonska," vypíchl viceguvernér Mojmír Hampl výhody Česka oproti východoevropským souputníkům, kteří na společnou měnu vsadili. Hampl to tehdy, jen dva roky před začátkem intervencí, myslel tak, že posilující měna umožní Česku vyspělejší jádro Evropy dohánět, mimo jiné v platech, a přitom korunové ceny nemusí prudce růst. Tehdy ještě byla nízká inflace přednost.

Dnes tentýž Hampl, po odchodu guvernéra Miroslava Singera nejohnivější zastánce intervencí, argumentuje, že slabou korunu by bylo dobré držet déle. Ideálně i po prvním pololetí, které banka oficiálně (i když nepříliš věrohodně) stále označuje za nejpravděpodobnější termín, kdy přestane kurz 27 korun za euro garantovat. "Bylo by výhodnější mít v cenových hladinách trošku větší rozdíl," říká v rozhovoru v tomto čísle viceguvernér, který tak nyní oroduje za nezanedbatelné překročení dvouprocentní inflace, středu inflačního cíle.