Patřil do generace mladých posametových kapitalistů, kteří se v době rychlých změn, velkých příležitostí a slabých zákonů naučili protáčet balíky peněz. V 90. letech však Libor Sadílek zakusil i odvrácenou tvář privatizační horečky a dodnes ho trochu trápí nálepka bankovních eskamotérů, jež ulpěla na lidech z okruhu společnosti Motoinvest.

Výnosy ze svých investic nasměřoval do firem zaměřených na infrastrukturu pro dopravu a energetiku. To jsou jistě perspektivní obory, zároveň ale závislé na státu, a tedy i na politicích. Byznys Sadílkovy skupiny Eltodo a dalších firem stojí a padá s úspěchem ve veřejných zakázkách. Právě minulý týden obvinila policie šéfa pražské Technické správy komunikací za to, že si údajně říkal o úplatky v několika soutěžích. Jednu z nich, na obnovu značení, osvětlení nebo kamer v Těšnovském tunelu vyhrálo Eltodo a policie hledala důkazy i v sídle společnosti. Sadílek nechtěl zátah blíže komentovat. Větší starosti mu možná dělají plány pražského magistrátu, který chce ovládnout městské služby. Podnikatel zatím nehodlá ustoupit, přestože to znamená jít do složitých právních bitev. První ostrá fronta se už otevřela u zakázky na provoz osvětlení.

Jak jste se po sametové revoluci dostal k podnikání?

Trochu jsem vydělával už na vysoké škole, doučoval jsem matematiku, chemii, ale také angličtinu. Původně jsem si myslel, že budu vědec. Po revoluci jsem si udělal doktorát a pracoval ve Spolchemii. Bydlel jsem ale v Mostě, což znamenalo vstávat ve čtyři a dojíždět do Ústí. Všechno změnil můj spolužák ze střední školy, který se vrátil ze Spojených států, kam předtím emigroval. Přemluvil mě, abych si našel jinou práci. Kdyby do mě tenkrát ne­šťouchl, tak dnes pracuji někde v Ústavu organické chemie.

Matematika vás vede k tomu, že se na podniky díváte jako na investice a můžete jejich hodnotu téměř bez emocí porovnávat s jinými aktivy.

A kam jste přestoupil?

Vyhrál jsem konkurz na šéfa Ekounie, dcery Ekoagrobanky. Pracovali jsme zejména na podpoře financování zelených technologií a posudcích o vlivu projektů na ži­votní prostředí. Když vyšel zákon, který omezoval majetkové podíly bank ve firmách, nabídla mi banka třetinový podíl Ekounie, navíc mi na to poskytla úvěr. Podíl jsem potom prodal a ty peníze se staly základem pro investování.

Byla zkušenost ze studia přírodních věd důležitá pro váš byznys?

Myslím si, že zcela zásadní. Co se týče vlivu na byznys, samozřejmě hraje roli matematický způsob myšlení. Matematika vás vede k tomu, že se na podniky díváte jako na investice a můžete jejich hodnotu téměř bez emocí porovnávat s jinými druhy aktiv.

Kde jste se potkal s Pavlem Tykačem a dalšími kolegy ze skupiny Motoinvest?

S Pavlem jsem se potkal při nákupu akcií Regiobanky, kterou jsme, myslím, úspěšně prodali. Nástupkyní je dnešní Hypoteční banka. Sešli jsme se jako jednotliví investoři, o nějakém Motoinvestu jsme tehdy vůbec netušili, ani jsme nevěděli, že existuje. Motoinvest nebyla skupina, ale obchodník s cennými papíry, kterého jsme využívali při obchodech na pražské burze.

V 90. letech čelili lidé z okruhu Motoinvestu pověsti fi­nančních nájezdníků, kteří ovládli několik bank a vy­sloužili si zásah centrální banky. Jak na tu dobu vzpomínáte?

jarvis_58c94570498e5bf83b999288.jpeg
Do Švýcarska jsem se dopracoval poté, co se v Česku rozpoutala negativní kampaň proti Motoinvestu. Řekl jsem si, že tady přece nemůžu dál být, říká Libor Sadílek.
Foto: Libor Fojtík

Chvílemi dost špatně. Trochu bych se ohradil k ovládání bank, to je dogma, které vzniklo možná naší neschopností se mediálně bránit. Nikde, ani ve zmíněné Regiobance, jsme neměli majoritu, nehledě na to, že jsme nejednali ve shodě. Vlastnili jsme, přímo nebo prostřednictvím fondů, spoustu společností. Některé jsme prodali dobře, některé špatně. Při ročních úrokových sazbách kolem 20 procent ani snad nelze očekávat, že by mělo smysl nějaké společnosti dlouhodobě vlastnit, protože hotovost poskytovala absolutně největší výnos.