Překladatel Jan P. patří mezi stovky tisíc lidí, kteří sice nemají mobilní telefon od svého zaměstnavatele, přesto ale platí za volání a data násobně méně, než za kolik tyto služby nabízejí operátoři ve standardních cenících.

Za 355 korun měsíčně má 2,5 GB dat a zpoplatněná jen některá volání, takže jeho útrata obvykle nepřesáhne 500 korun. Za stejnou službu by běžně platil nejméně trojnásobek.

Trik je v tom, že devětatřicetiletý pražský živnostník využil nabídku své známé, jež mu poskytla tarif firmy, pro kterou pracuje. Stejný tarif má také Janova manželka, tchyně, jedna společná kamarádka a také veterinářka, které všichni svěřují péči o své domácí mazlíčky. 

Společnosti, které telekomunikační službu přeprodávají, jsou takzvaní šedí operátoři. Takové firmy levný tarif obvykle vysoutěží u provozovatelů mobilních sítí - u T-Mobilu, O2 nebo Vodafonu, a pak SIM karty neoprávněně přeprodávají nebo je nabídnou i lidem, kteří zaměstnanci nejsou.

Příklad Jana P. dobře ukazuje pokřivení českého trhu s mobilními službami: zatímco část lidí platí ceníkové ceny, které podle analýzy Evropské unie vycházejí jako jedny z nejdražších v Evropě, velká část zákazníků má tarify výrazně levnější - buď proto, že si je vyhádá hrozbou odchodu ke konkurenci, nebo přes firmy, které neoprávněně poskytují násobně lepší podmínky než ty, na které dosáhne běžná veřejnost. Řadoví zákazníci bez výhod tak doplácejí na ty ostatní.

Současná debata o ceně českých mobilních služeb proto odhaluje jeden z klíčových problémů tuzemského trhu - je to oblast mnoha šedých zón, které Český telekomunikační úřad, dohlížející na trh elektronických komunikací, dosud toleroval.

Drahé Česko (alespoň podle ceníků)

Když se v posledních měsících rozpoutala debata o tom, proč patří zdejší ceny za mobilní datové služby mezi nejvyšší v Evropě, opíraly se argumenty o říjnovou analýzu cen Evropské komise. Ta porovnávala ceny balíčků rychlého mobilního internetu v unijních zemích i na několika trzích v zámoří. Analýza ukázala, že většinu uživatelských balíčků měly nejdražší Bulharsko, Maďarsko a Malta a po nich následovalo Česko, Řecko, Portugalsko a Slovensko. České ceny za mobilní internet jsou až na dvojnásobku průměru v EU.

Na téma vysokých cen se zaměřili politici, kteří před podzimními parlamentními volbami hledají témata, kterými by oslovili voliče. V únoru odvolal premiér Bohuslav Sobotka z postu ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka (ČSSD), který měl coby ministr obchodu telekomunikace na starosti. Premiér tehdy zdůvodnil Mládkův odchod jeho postoji k situaci spotřebitelů na trhu mobilních služeb.

Opírat se jen o analýzu EU má ale jeden háček: data vycházejí z ceníkových cen. A ty v tuzemsku neplatí pro více než třetinu zákazníků. V lednovém rozhovoru pro HN řekl předseda ČTÚ Jaromír Novák, že zhruba 39 ze 100 tuzemských SIM karet je firemních. "Levný firemní tarif je brán jako benefit. A postavení klasického spotřebitele se tak výrazně zhoršilo v jeho vyjednávací pozici," řekl Novák v rozhovoru.

A výhody nejsou jen pro zaměstnance. Někteří individuální zákazníci mají výhodnější tarif v rámci takzvaných "retenčních nabídek", tedy když pohrozili operátorovi, že od něj odejdou.

Že se podle ceníkových cen nedá posoudit, o kolik jsou mobilní služby v Česku dražší než v zahraničí, potvrzuje i vedoucí akciových analýz v České spořitelně Petr Bártek, který sleduje telekomunikační trh kvůli akciím O2. Podle něj je kvůli různým nesouměřitelným tarifů a slevám vhodnější spíš porovnávat průměrný výnos na zákazníka, takzvané ARPU. Ten je na českém trhu mezi 10 a 12 eury za měsíc, tedy asi 270 a 325 korunami. Podle Bártka je to "přibližně uprostřed mezi extrémy, například mezi USA s vysokým ARPU a velmi levným Polskem". V USA je kvůli velké spotřebě dat výnos na zákazníka až padesát dolarů (1280 korun) měsíčně, v Polsku dosahuje místní největší operátor ARPU 7 eur měsíčně, zatímco v Německu je to okolo 13 eur.

"Česko je v současnosti na špičce, co se týče pokrytí vysokorychlostní sítí 4G, a zároveň je velmi malým trhem. To znamená, že by u nás měly být výnosy na jednoho zákazníka nadprůměrné, aby se pokryly investice do nových technologií a aby se rozpustily fixní náklady," vysvětluje Bártek. Podle únorového žebříčku organizace OpenSignal má Česko téměř stejně rychlá mobilní data, jako je globální průměr. Rychlost je ale v tuzemsku téměř o polovinu větší než v Polsku, které čeští politici dávají za příklad. Tuzemské sítě jsou podle OpenSignalu také v průměru rychlejší než ty v Německu, Itálii nebo ve Velké Británii. Výrazně před námi jsou ale například Maďarsko nebo Nizozemsko.

Co jsou šedí operátoři

Za šedé operátory se obecně považují stovky firem, které poskytují zákazníkům levné tarify za mobilní služby neoprávněně. Službu si domluvily hlavně pro svoje zaměstnance u T-Mobilu, O2 a Vodafonu, které mobilními sítěmi disponují. Následně ale přeprodejem SIM karet porušují smluvené obchodní podmínky nebo porušují i další povinnosti, které má poskytovatel takové služby dané ze zákona.

Protože tyto firmy působí v šedé zóně podnikání, nedá se jejich počet určit přesně. Podle odhadů Asociace provozovatelů mobilních sítí (APMS) jde "přinejmenším o stovky subjektů, které přeprodávají služby statisícům zákazníků". V širším slova smyslu lze za šedé operátory také považovat firmy, které vysoutěží SIM karty navíc, nepoužijí je však pro své účely, ale rozdají je příbuzným či známým zaměstnanců bez odpovídající daňové kompenzace.

Ve snaze vnést pořádek do toho, kdo poskytuje telekomunikační služby v souladu s pravidly, vytvořila APMS seznam schválených poskytovatelů. Ti nabízejí služby pod vlastní značkou a mobilní sítě využívají v souladu s řádně uzavřenou velkoobchodní smlouvou. To jsou takzvaní virtuální operátoři a v seznamu APMS jich je asi 90. Jsou zde firmy jako Tesco Mobile, Pilsen Mobile nebo Air Telecom.

Aby byla situace ještě složitější, ČTÚ na svém webu zároveň provozuje další databázi poskytovatelů mobilních služeb. V té figuruje asi tři tisíce firem, které své podnikání úřadu pouze oznámily. To ale ne vždy znamená, že mají s operátorem uzavřenu řádnou velkoobchodní smlouvu. Některé firmy navíc podnikají i bez toho, že by figurovaly v kterémkoliv z obou seznamů.

Fenomén šedých operátorů má počátek v minulém desetiletí, kdy se český trh mobilních komunikací teprve rozvíjel a operátoři spolu soupeřili o podíly na trhu. Proto si problém dnešní mobilní trojka vlastně způsobila sama tím, že její obchodníci nabízeli firemním zákazníkům výrazně lepší podmínky než těm individuálním a také dovolili aby firmy SIM karty nabídli širšímu okruhu uživatelů jako benefit.  

Na nerovnosti mezi individuálními a firemními tarify postavila řada firem svůj byznys a začala nakoupené mobilní služby přeprodávat. Šedá zóna postupně nabrala stovky tisíc klientů.

Příkladem takové firmy byla Starlife někdejšího desetibojaře Roberta Změlíka. Ta se sice zabývala prodejem potravinových doplňků, zároveň ale umožnila díky smlouvě s T-Mobilem výhodnější volání tisícům lidí v síti firmy. Nakonec skončila v polovině minulé dekády s desítkami milionů dluhů, protože někteří klienti systém zneužili. To ukazuje, že na počátku vzniku šedých operátorů šlo o symbiózu, výhodnou pro obě strany: operátoři tak získávali nové klienty a firmy zase nabízeli levné telefonování jako benefit při náboru.  

Operátoři až před několika lety vyhlásili šedému byznysu válku. Na počátku desetiletí vedla právní spory tehdejší Telefónica O2 s firmami ze skupiny Global Care jihočeského podnikatele Jiřího Wohlmanna. Ty se původně staraly o klíčové korporátní klienty Telefóniky a poskytovaly takzvané benefitní programy pro zaměstnance. Další kauzy řešila firma, dnes vlastněná skupinou PPF Petra Kellnera, v letech 2013 a 2014.

Vyřešte si svůj problém sami

Když ČTÚ odráží kritiku, že problém se šedými operátory neřeší, argumentuje obvykle faktem, že se do této situace dostaly telekomunikační firmy samy bojem o nové zákazníky. Předseda úřadu Jaromír Novák v minulosti několikrát řekl, že toto je problém samotných operátorů a že je na nich, aby si udělali pořádek.

V polemickém článku v Hospodářských novinách v únoru Novák argumentuje, že všichni operátoři mají ve smlouvách se zákazníky zakotveno, že je nesmějí přenechávat k přeprodeji. "Pokud tak účastník činí, je operátor oprávněn omezit nebo přerušit poskytování svých služeb, neboť se jedná o hrubé porušení smlouvy," napsal předseda ČTÚ. Novák se vzápětí ptá, v čem tedy selhání regulátora spočívá, když má operátor ve smlouvě "jasný nástroj, jak se s tímto chováním vypořádat".

S tímto názorem ale operátoři nesouhlasí. Že mají ve smlouvách nástroj, jak se s přeprodejem vypořádat, "je pravda, jen dokud se do věci nevloží ČTÚ, který dosud vždy stál na straně šedých operátorů", napsal minulý měsíc v reakci na kritiku vysokých cen časopisu dTest generální ředitel O2 Tomáš Budník. "Byl to právě regulátor, kdo vydával proti naší společnosti předběžná opatření, kterými chtěl na další léta zachovat někdejší stav, a neváhal zahajovat ani nelegální exekuce, či dokonce podávat nepodložená trestní oznámení."

Ve sporu tehdejší Telefóniky (dnes O2) s šedým operátorem LeeToo například ČTÚ v roce 2013 nařídil, že operátor musí znovu připojit tisícovku klientů, které odpojil. Regulátor také pohrozil pokutou za nedodržení předběžného opatření. Když na konci stejného roku Telefónica odpojila asi 1500 SIM karet klientů brněnské firmy Aspekt Invest, nařídil úřad bezpodmínečně služby znovu spustit, a protože firma neuposlechla, nařídil dokonce exekuci.

"Obchodní spory operátorů s přeprodejci služeb elektronických komunikací nemohou být důvodem pro okamžité odpojení koncových uživatelů, jako se to stalo v případě Aspekt Investu," uvedl tehdy mluvčí ČTÚ Martin Drtina. V případě sporu s Aspekt Investem ČTÚ tvrdil, že o nelegální činnost nešlo, protože přeprodejce služeb splnil svou oznamovací povinnost podle zákona o elektronických komunikacích a ani neporušil některé verze smluv mezi operátorem a přeprodejcem.

Podobně ČTÚ reagoval při odpojení více než pěti tisíc datových SIM karet společnosti 4Call. Všechny spory nakonec Telefónica vyhrála u soudu.

"Rozpory mezi praxí a prohlášeními předsedy ČTÚ vedou logicky k otázce, jestli se jedná o neschopnost pamatovat si vlastní kroky, anebo o vědomou lež. Ani jedna z variant není bohužel dobrá," uvedl Budník v dopise dTestu.

Podle operátorů se vlažný přístup k řešení problému ze strany ČTÚ odráží i v tom, že úřad ani nepřišel s jasným seznamem firem, které na telekomunikačním trhu podnikají v souladu se zákony a pravidly.

"Regulátor má nástroje na to, posoudit, kdo je šedý operátor. Ale nevíme o tom, že by ČTÚ v této oblasti cokoliv proaktivně řešil," řekla mluvčí Vodafonu Markéta Kuklová.

Na dotazy HN k tomuto textu se ČTÚ odmítl vyjádřit. Mluvčí úřadu řekl, že by další vyjádření, zejména definice toho, kdo vlastně šedý operátor je, mohlo zmařit kontrolní akci, která se v této oblasti připravuje. Podle Drtiny ale "operátoři fňukají nad něčím, co sami zavinili”.

Výkonný ředitel asociace operátorů APMS Jiří Grund řekl HN, že "ČTÚ i v jasných případech porušení smlouvy a zákona šedé operátory aktivně podporuje a síťovým operátorům nařizuje služby těm šedým dále poskytovat". Grund argumentuje, že v několika případech ČTÚ bránil koncovým zákazníkům od šedého operátora se svým číslem odejít. "To jen dokazuje, že ČTÚ v tomto směru spíše škodí, než aby pomáhal konkurenční prostředí narovnat," řekl.

Podle mluvčí T-Mobilu Martiny Kemrové zpočátku nebylo ani možné boj s šedými operátory vést. "O této situaci svědčí zejména trestní oznámení, které podal ČTÚ na O2. Tento krok přímo odrazoval i ostatní operátory, aby boj vedli," řekla Kemrová. I v současnosti si podle ní ČTÚ klade při ukončování smluv s šedými operátory "takové podmínky, že o efektivním ukončování smluv nemůže být řeč".

Nejasnost například panuje v základní otázce, kdo je vlastně poskytovatelem telekomunikačních služeb a jaké podmínky musí splňovat. Zda například musí mít ti bez vlastní sítě velkoobchodní smlouvu s operátorem. "Snažíme se na ČTÚ dávat jasné otázky už pět let, a oni pět let kličkují. Nelze získat jasnou odpověď," říká vedoucí právního oddělení O2 Václav Zakouřil.

Dnes operátoři tvrdí, že současné smlouvy praktiky šedého přeprodeje neumožňují, ale tisíce uživatelů s přeprodanými tarify a firmy, které "šedé" služby nabízejí už i na internetu, nenaznačují, že by se český trh přiblížil transparentním ceníkům.

"Problematiku šedých operátorů aktivně řešíme. Cíleně jsme je ukončili či omezili a proaktivně zamezujeme vzniku nových," říká Kemrová. Podle ní rámcové smlouvy, které firma s firemními zákazníky uzavírá v současnosti, přeprodej výslovně zakazují. To samé tvrdí i zástupci O2 a Vodafonu.

Problém šedých operátorů lze ale rozšířit i na firemní zákazníky, kteří řádnou smlouvou mají a která jim dává SIM karty navíc jako zaměstnanecký bonus. Některé firmy totiž už v soutěži na telekomunikační služby požadují, aby část SIM karet byla k dispozici pro rodinné příslušníky zaměstnanců. Dělají to tak i státní organizace, například kraje nebo nemocnice.

"My s tím můžeme nesouhlasit, ale pokud je to praxe, která je tolerovaná, regulátor ji nepostihuje, dělá ji i konkurence, takže nesouhlasit znamená o toho zákazníka přijít. Zákazník přijde a řekne, že pokud my mu tyto podmínky nedáme, tak si tu službu od nás nevezme a poohlédne se jinde," říká právník O2 Václav Zakouřil.  

Proč jsou šedí operátoři problém? 

Podle operátorů a jejich asociace je problém hlavně v tom, že ČTÚ nevyžaduje od všech firem na trhu stejné plnění zákonných a regulační povinností. "Zatímco síťové a virtuální operátory ČTÚ neustále šikanuje nesmyslnými kontrolami a často i bez zákonného podkladu očerňuje v médiích, šedí operátoři veškeré povinnosti vesele obcházejí," říká šéf APMS Grund. "U některých probíhaly kontroly a tvrdili, že povinnosti za ně plní operátor a oni nic plnit nemusí."

Rizika spojená se službami šedého operátora ale nesou hlavně koncoví zákazníci. Nejsou součástí smlouvy s operátorem, a nemají tedy nad svým telefonním číslem přímou kontrolu - v případě sporu firmy s operátorem mohou být například bez varování odpojeni a mohou o své číslo přijít. Také nemohou s číslem disponovat tak, jako je v jiných případech běžné - převádět číslo k jinému operátorovi nebo si sami aktivovat či měnit určité služby. Nejsou tedy plnohodnotným vlastníkem telefonního čísla.

Šedí operátoři také často ani neznají reálného uživatele telefonního čísla, a v krizových situacích tak například nemohou poskytovat zákonem stanovené informace policii.

V konečném důsledku je šedý trh s mobilními službami problém i pro samotné operátory. Za firemní cenu, která je nastavena na určitý vzorec firemního telefonování, se služba dostává do rukou individuálním zákazníkům, kteří telefon využívají jinak. Například častěji volají do cizích sítí. Operátoři tedy na těchto zákaznících vydělají méně.