Překladatel Jan P. patří mezi stovky tisíc lidí, kteří sice nemají mobilní telefon od svého zaměstnavatele, přesto ale platí za volání a data násobně méně, než za kolik tyto služby nabízejí operátoři ve standardních cenících.

Za 355 korun měsíčně má 2,5 GB dat a zpoplatněná jen některá volání, takže jeho útrata obvykle nepřesáhne 500 korun. Za stejnou službu by běžně platil nejméně trojnásobek.

Trik je v tom, že devětatřicetiletý pražský živnostník využil nabídku své známé, jež mu poskytla tarif firmy, pro kterou pracuje. Stejný tarif má také Janova manželka, tchyně, jedna společná kamarádka a také veterinářka, které všichni svěřují péči o své domácí mazlíčky. 

Společnosti, které telekomunikační službu přeprodávají, jsou takzvaní šedí operátoři. Takové firmy levný tarif obvykle vysoutěží u provozovatelů mobilních sítí - u T-Mobilu, O2 nebo Vodafonu, a pak SIM karty neoprávněně přeprodávají nebo je nabídnou i lidem, kteří zaměstnanci nejsou.

Příklad Jana P. dobře ukazuje pokřivení českého trhu s mobilními službami: zatímco část lidí platí ceníkové ceny, které podle analýzy Evropské unie vycházejí jako jedny z nejdražších v Evropě, velká část zákazníků má tarify výrazně levnější - buď proto, že si je vyhádá hrozbou odchodu ke konkurenci, nebo přes firmy, které neoprávněně poskytují násobně lepší podmínky než ty, na které dosáhne běžná veřejnost. Řadoví zákazníci bez výhod tak doplácejí na ty ostatní.

Současná debata o ceně českých mobilních služeb proto odhaluje jeden z klíčových problémů tuzemského trhu - je to oblast mnoha šedých zón, které Český telekomunikační úřad, dohlížející na trh elektronických komunikací, dosud toleroval.