O čem nelze mluvit, o tom nutno mlčet, praví nejznámější citát filozofa Ludwiga Wittgensteina. Režisér Martin Scorsese ve svém nejosobnějším filmu Mlčení, který zítra vstoupí do kin, nezkoumá jako rakouský myslitel hranice jazyka, ale hranice víry. A byť se tu místy poměrně dost mluví, to nejpodstatnější se odehrává v tichu, uprostřed mlčenlivých obrazů hrůzy.

Stejnojmennou předlohu spisovatele Šúsaka Endóa o střetech dvou konceptů víry v Japonsku sedmnáctého století toužil Scorsese adaptovat skoro třicet let. Vypráví o cestě dvou portugalských misionářů do země, kde tehdy vládl buddhismus, ale také nezvyklá krutost.

"Ale naše tajná loďka s pomocí boží určitě do Japonska pronikne," píše se v úvodu Endóova románu a s podobným optimismem vyrážejí na misi i Scorseseho hrdinové. Jen aby se setkali s prostředím, kde se křesťanští heretici mučí vroucí vodou či rovnou trestají upálením.

Takřka tříhodinový opus nemohl být odlišnější od předchozího Scorseseho filmu Vlk z Wall Street, jímž se jeden z nejvlivnějších žijících amerických režisérů vrátil do nebývalé formy. Místo nespoutaných energických obrazů převládají v Mlčení výjevy až obřadní, které nutí především ke spočinutí.

Scorsese se dlouhodobě věnuje katolickým tématům a v jistých ohledech teď navazuje na své snímky Kundun či Poslední pokušení Krista. Největším pokušením jeho nového snímku je však děsivá představa hrdinů, že jejich katolická víra nemusí mít univerzální dopad.

Japonští venkované sice dvojici kněží v podání herců Andrewa Garfielda a Adama Drivera berou jako spasení, ale postupně vychází najevo, že jejich způsob chápání Krista je zvláštní. Podobně jako tehdejší křesťané pod vlivem chybného výkladu buddhismu měli tendenci vnímat Buddhu coby verzi Ježíše, domorodci si katolickou víru vykládali po svém a upínali se hlavně na symboly kříže či růžence.

Scorseseho novinka se až příliš spoléhá na text předlohy, který se line z úst vypravěče, a tak některé americké recenzenty nutí k přirovnáním: třeba že sledovat Mlčení trvá podobně dlouho, jak dlouho režisér o svém projektu snil.

A pravda je, že byť nádherně nasnímaný, není Scorseseho nový film natočen zrovna lehkou rukou. Ale trpělivým divákům přesto přinese katarzi. Právě díky dlouhému prodlévání v situacích, které testují pevnost víry domorodců i evropských misionářů, si lze klást věčně relevantní otázky o povaze víry.

"Jsem prostě cizinec, který přinesl katastrofu," říká jeden z protagonistů v záchvatu pochybností, když je nadále svědkem useknutých hlav a tonoucích či hořících těl. Japonská společnost mu symbolizuje ďábla pokušitele. Ale zároveň se v tomto střetu civilizací objevuje též z hlediska křesťana mnohem kontroverznější představa, že možná není nejlepší nápad šířit svou víru všude a za každých okolností.

Film

Mlčení
Režie: Martin Scorsese
Distribuce v ČR Bioscop, česká premiéra 16. února

Hrdinové v Japonsku zpočátku hledají kněze, který odpadl od víry. Ale teprve ve chvíli, kdy se odpadlictví od víry jeví jako jediná logická volba, Scorseseho snímek klade skutečně sebezpytné otázky. Třeba o Evropě, která narazila na jiný svět a automaticky ho vnímá z nadřazené pozice.

Když se v jednom ze závěrečných obrazů objeví v rukou kněze ukrytý kříž, může to být známka víry, která přetrvává, i když Pán zdánlivě mlčí. Ale může to být také přelud, poukazující na to, že ani sebelepší víra není něčím, co lze pouze slepě následovat.

Scorsese nenatočil jeden ze svých vrcholných filmů. Téma Mlčení je velkolepé, ale vzhledem k jinak spíš skromné povaze snímku není překvapením, že se nedostal ani do oscarových nominací, kde figuruje pouze kameraman Rodrigo Prieto.

V těch obrazech přírody a tradičního Japonska, které je tak často spojováno se zenem a kontemplací a které tady přitom tvoří zprvu nenápadnou verzi pekla a poté i zrcadlo nastavené evropské pýše, se přesto skrývá něco podstatného. A současného.