Rakousko po 202 dnech má konečně regulérní hlavu státu. Zelený Alexander Van der Bellen se po úmorné dvojnásobné bitvě s pravicovým populistou Norbertem Hoferem ujal prezidentství ve Vídni. Většinu Evropy jeho vítězství potěšilo hned po opakovaných volbách 4. prosince minulého roku. Ale ani ne tak kvůli němu samotnému, jako spíše proto, že Hofer prohrál. Po Van der Bellenově inauguračním projevu se ale můžeme radovat i z něj samotného. Ukázal, že umí říci svým spoluobčanům nelichotivé věci i je inspirovat k ideálům. Stane tak bezpochyby důležitým hlasem v celé střední Evropě. Ta bohužel přijde příští měsíc o Joachima Gaucka, který skončí v úřadě německého spolkového prezidenta. A právě Van der Bellen by ho mohl více než důstojně zastoupit.
Pozor na malost
Dalo se čekat, že Van der Bellen v projevu připomene svůj osud dítěte uprchlíků (jeho rodina utekla před stalinismem do východního Pruska, pak se dostala přes uprchlické tábory do Vídně, kde se v roce 1944 narodil Alexander). Bellen toho využil a vyznal se z pocitu, že jeho cesta až do Hofburgu dokládá, "že Rakousko je země s neomezenými možnostmi". Ale Bellen – podobně jako to mívá ve zvyku Gauck – ťal i do kalnějších vod rakouské historie. Připomněl, že doba jeho narození je také tou "nejtemnější stranou rakouských dějin", protože Rakousko tehdy nebylo jen obětí, ale také viníkem.
Od těchto dějinných základů, které nelze relativizovat, se odrazil k dnešním problémům Evropy. Varoval před jednoduchými odpověďmi, před svůdností nacionalismu a tím, čemu Rakušané říkají "Kleinstaaterei", omezenou touhu starat se jen o své malé okolí.
Byť jistě bude uměřenějším prezidentem, než by byl Hofer, neváhal se obout do slabé vládní koalice, která aktuálně prochází jednou ze svých mnoha krizí: "Rakušané a Rakušanky očekávají nezbytná rozhodnutí a také výsledky," vzkázal kabinetu.
Po celé řeči, ve které nebylo pochyb o Bellenových hodnotách a kde se našlo i místo pro vyslovení respektu svému rivalovi Hoferovi, mohl nakonec prohlásit: "Österreich, das sind wir alle," Rakousko jsme my všichni!
Kritické množství za Bellenem
Po působivé řeči, kterou by asi mnozí jiní středoevropští prezidenti nesvedli, ale zůstává jediná pochyba. Ten, který vyzývá k jednotě, je sám symptom rozkladu rakouské jednoty.
Rakousko má totiž poprvé prezidenta, který nepochází z vůle velkých rakouských "volksparteien" lidovců a sociálních demokratů.
Vyhoření v kandidátů velkých stran v prvním kole voleb minulý duben ukázalo, jak bídně na tom ÖVP a SPÖ jsou. A druhé kolo jen dokázalo, že konsenzus a elementární shoda na hodnotách ve velkých tradičních stranách je už minulostí. Pro sociální demokraty měl být Van der Bellen jasnou volbou, volilo ho ale jen 60 procent příznivců SPÖ. U ÖVP to bylo dokonce skoro půl na půl s Hoferem. Rakouské volby jsou zajímavé i tím, že tento rozklad tradičních stran je prokletím celé Evropy, jen v Rakousku souboj dvou nečekaných postupujících tuto bídu tradiční politické reprezentace krutě obnažil.
Zvolení Bellena je možná příznakem toho, čemu filozof Václav Bělohradský říká kritické množství v podmínkách postdemokracie. Zní to hrozně, ale není to žádná věda. Filozof jen říký, že už se necítíme reprezentováni tradičními silami a stranami, ale ad hoc vytváříme účelová spojenectví, která ale nejsou trvalá, soustředí se na jeden cíl a už nám toho příliš neříkají o zítřku.
Umírněný zelený Bellen jedno takové kritické množství vytvořil. Ale bohužel z toho neplyne, že by se Rakousko různých názorů sdružilo na nové konsenzuální platformě.
Evropské obavy zůstávají
A to je varování i pro Evropu. I když se v jedněch volbách kritické množství voličů přiklonilo na tu umírněnější stranu, ještě to zdaleka neznamená, že se tak stane i v nadcházejících volbách v Nizozemí, Francii a jinde. Konec konců jasné vítězství Hofera v prvním kole prezidentské volby a pak série dvou těsných porážek ukazují, že i včerejší extrém může být dnes mimořádně úspěšný v budování kritického množství podpory ze všech možných stran.
Jakkoliv je ale Van der Bellen příznakem ničivého úpadku síly tradičních stran a jejich letité schopností reprezentovat většinu občanů, nic to nemění na tom, že střední Evropa – a tedy i Česko – získává zajímavého prezidenta, který nepochybuje o demokratických hodnotách.
