Když něco chodí jako kachna, plave jako kachna a kváká jako kachna, je to pravděpodobně kachna. Často používaný bonmot je připisovaný americkému básníkovi Jamesi Whitcombu Relaymu. Když jeho "metodu" aplikujeme na současné vztahy Ruska se Západem, podobají se těm za časů studené války. Přesto část západních i ruských politiků takové označení popírá a tvrdí, že právě studené válce je třeba se vyhnout. S Ruskem chce spolupracovat i Donald Trump, který se funkce amerického prezidenta ujme 20. ledna. Pravděpodobně je ale odsouzen k neúspěchu.

Podobně jako SSSR po druhé světové válce vidí i dnešní Rusko hlavního protivníka ve Spojených státech a Západu. Snaží se rozšiřovat sféru svého vlivu a přitom podobně jako Sovětský svaz chápe pod pojmem "vliv" kontrolu příslušného území, nikoliv nějaké nepřímé ovlivňování. Dobrým příkladem je Jižní Osetie − odtržená část Gruzie, která by nemohla přežít bez ruské ekonomické a vojenské pomoci. Platí se tam ruskými rubly a Jižní Osetii de facto řídí Moskva, která v ní má své vojáky.

Právě krátký konflikt mezi Ruskem a Gruzií o Jižní Osetii z roku 2008 je dnes některými politology označován za začátek nové studené války. Podobně se ruská armáda účastní od roku 2014 války proti Ukrajině, kterou začali tamní proruští separatisté a která následovala po svržení proruského režimu v Kyjevě. Rusko navíc, podobně jako Sovětský svaz, neváhalo spolknout ani kusy cizího území. Ukázalo to obsazení a připojení ukrajinského Krymu k Rusku téměř před třemi lety.

Koho sežere soudruh vlk

Moskva navíc nyní vede s Washingtonem − alespoň v představách vládců v Kremlu − stejně jako za studené války také vzdálenou zástupnou válku daleko od vlastních hranic. V Sýrii ruské letectvo v roce 2015 zachránilo před pádem tamního diktátora Bašára Asada a jeho armádě pomáhají ruští poradci ve válce proti povstalcům, které částečně podporuje Západ. Zároveň − a to je možná ještě důležitější − syrské angažmá umožnilo Rusku získat vojenské základny v zahraničí a zapojit se do blízkovýchodní politiky. Předvést, že je opět velmocí a svým způsobem nástupcem Sovětského svazu ve světové politice.

Ostatně, byl to právě ruský prezident Vladimír Putin, který v roce 2005 označil rozpad Sovětského svazu za "největší geopolitickou katastrofu dvacátého století". Putin ale tehdy ještě zdůrazňoval, že to byla katastrofa především pro miliony etnických Rusů, kteří se najednou ocitli za hranicemi Ruska (ochrana etnických Rusů se stane záminkou pro anexi ukrajinského Krymu o více než devět let později), a že došlo k ekonomickému zhroucení země.

Ale už tehdy také uvedl, že rozpadem SSSR se zhroutily původní ideje a že Rusové jsou bez ohledu na vše jedním z velkých evropských národů. Později naznačoval a nakonec říkal čím dál tím otevřeněji, že Moskva má také právo na velmocenský status a přiměřenou roli ve světové politice. Není možné, aby vše řídily Spojené státy, "soudruh vlk", který se rozhoduje, koho sežere a koho nechá být, rozčiloval se Putin.

Ruský prezident a jeho spolupracovníci tvrdí, že Moskva se od Západu dočkala různých ústrků (a tak je vykládána i ekonomická pomoc Západu po rozpadu SSSR s tím, že tehdy prosazované ekonomické reformy oslabily zemi) a že jim jde o obranu Ruska. Opět to připomíná začátky studené války. Tehdy se podle některých historiků sovětský vůdce Josif Stalin snažil vyřešit vlastní pocit ohrožení země přímým či nepřímým obsazením co největšího území okolo hranic Sovětského svazu a pokusy získat vojenské základny v Asii i Africe.

Ruští politici dnes reagují na jakékoliv obvinění z potlačování politických odpůrců v Rusku či ruské agrese vyjmenováním toho, co kdy Západ a USA udělaly špatně. Používají k tomu styl staré sovětské propagandy, která třeba na výtku ohledně dodržování lidských práv nebo invaze do Afghánistánu reagovala obviněním, že Američané zase bili černochy a bojovali ve vietnamské válce.

Oproti původní studené válce je tu dnes ale velký rozdíl. Kreml se sice pokouší koketovat s různými protiamerickými režimy − ať jde o teokratický Írán, či levicovou Venezuelu −, ale chybí mu ideologie, která by jako původně ruská verze komunismu či socialismu přitahovala potenciální příznivce v zahraničí. Neexistuje nic, co by prorokovalo konečné vítězství Moskvy nad USA a Západem, jako to teoreticky bylo za komunismu. Nic, co by mělo pozitivní přitažlivost západních konceptů demokracie, lidských práv a s tím souvisejícího liberálního státu či západního ekonomického modelu.

Současní ideologové ruské vlády hlásají, že Západ je prohnilý, ale nenabízejí alternativu světlých zítřků. Západ podle nich klade příliš velký důraz na práva jednotlivce, podporuje rozpad rodiny a "homosexualismus", zatímco Rusko dokáže stmelit národ a dává přednost zájmům celku.

Zároveň se Kreml podle odborníka na Rusko Edwarda Lucase ne zcela úspěšně snaží ve státní ideologii skloubit "velké" etapy ruské historie: carismus, Stalina a dědictví Sovětského svazu. Zejména pokud jde o tehdejší boj proti nepřátelům Ruska. Ve zbytku světa je tak Rusko přitažlivé jen jako spojenec pro ty, kteří chtějí změnit současné uspořádání světa, ať již jde o odpůrce sjednocené Evropy, nebo populistické politiky bojující proti blíže neurčeným západním "elitám". Ale Rusko pro ně není vzorem společnosti, jako býval Sovětský svaz pro západní komunisty.

V Rusku je však situace taková, že dokonce i zcestovalí a vzdělaní příslušníci ruské vyšší třídy jsou ochotni převzít kremelský pohled na Západ jako na nepřítele a úpadkovou společnost, podporovat moskevskou vládu a přitom obdivovat ekonomické a intelektuální úspěchy Západu − a jezdit tam za nákupy a na dovolenou.

Navenek pak Rusko vsadilo hlavně na zpochybňování čehokoliv, jak to popisuje například novinář Peter Pomerantsev ve své knize Nic není pravda a všechno je možné. Rusko nemůže ukázat přednosti vlastních myšlenek nebo státního zřízení, a tak mu zbývá jen tvrdit, že i jinde je to stejné a na ničem nezáleží. Že pravdu od lži nelze rozeznat, a tedy argumenty Západu mohou, i když nutně nemusí, být lživé.

Například ruská státní televize RT (dříve Russia Today) prezentuje kremelský pohled na svět jako rovnocenný tomu západnímu. Přitom v RT hlasatelé uváděli falešné údaje a vystupovali tam najatí herci, kteří tvrdili, že byli očitými svědky třeba řádění ukrajinských nacionalistů na východní Ukrajině.

Tato strategie je pravděpodobně odrazem slabosti Ruska. Země si uvědomuje, že je vojenský a ekonomický trpaslík, a tak vsadila na netradiční typ konfliktu se Západem. V něm kombinuje dezinformace, použití žoldnéřů či vlastních vojáků v nepravidelných konfliktech, jako je ten na Ukrajině, nasazení počítačových hackerů a občasný ekonomický nátlak na slabší země.

Udržovat napětí je výhodné

Ruská federace je sice největším státem na světě, ale nemá ani polovinu obyvatel USA (a jen o něco víc než čtvrtinu obyvatel Evropské unie), porodnost klesá, ekonomice se nedaří a celkový ruský HDP je nižší než německý. Ruský stát a jím kontrolované firmy vytvářejí podle časopisu Economist 70 procent tamního HDP, země nevyváží moderní technologie a je závislá na exportu surovin. Výdaje na armádu počítané jako podíl na HDP jsou sice od roku 2013 v Rusku vyšší než v USA, ale ruská armáda zůstává stále výrazně slabší než síly NATO.

Západ se dnes nemusí bát masivního ruského útoku na Evropu. Straší ho ale možné ruské posilování vlivu v Evropě či možné obsazení pobaltských států, kterým by jen obtížně mohly země Severoatlantické aliance, jejímiž jsou členy, poskytnout účinnou vojenskou pomoc. Není totiž jasné, zda útok na Pobaltí a tam umístěné vojáky z dalších zemí NATO by byl pro alianci dostatečným důvodem k masivní válce s Ruskem. Zatímco za klasické studené války NATO hrozilo, že na útok sovětských pozemních vojsk odpoví jadernou odvetou, dnes to není jisté. Navíc na velký pozemní útok aliance by Rusko, které by se mohlo cítit vzhledem ke své slabosti životně ohroženo, mohlo odpovědět nukleárními zbraněmi a donutit státy NATO k uznání statu quo.

Předpokládaná snaha amerického prezidenta Donalda Trumpa o zlepšení vztahů s Ruskem s tím stěží něco udělá. Naopak, mnozí evropští politici se bojí, že takový pokus jen podpoří ruskou snahu o expanzi. Ať již přímo vojenskou agresi, či třeba pokusy Ruska ovlivnit evropské volby a podpořit v nich politiky kritizující západní ekonomickou i vojenskou spolupráci, což by ještě více oslabilo NATO.

Ruský prezident Vladimir Putin a jeho okolí vědí, že na rozdíl od let studené války nelze v současném světě zamaskovat ekonomickou a vojenskou slabost Ruska, a zároveň předpokládají, že zmírnění napětí se Západem by oslabilo jeho pozici doma, přeneslo pozornost na problémy ekonomiky a správy státu a mohlo vést ke změně režimu.

Americký prezident Trump, který slíbil, že USA učiní "opět velkými", ale nemůže ustoupit Kremlu bez jakékoliv protihodnoty. Jeho snaha tak zřejmě dopadne jako pokus o "reset", lepší začátek nových rusko-amerických vztahů, o které usiloval jeho předchůdce Barack Obama. Tedy bez výsledku. Zdá se, že ani druhá studená válka nemůže stejně jako ta první skončit smírem. Nelze sice vyloučit období "oteplení" vzájemných vztahů, ale napětí mezi Ruskem a Západem bude zřejmě trvat. Přinejmenším tak dlouho, dokud bude v Rusku u moci Vladimir Putin a jeho ideologové.