Svět po Bowiem je opravdu "jinej", zpívá Jiří Imlauf na nové desce rockové kapely Houpací koně

Když se onoho letošního lednového rána svět dozvěděl o smrti Davida Bowieho, jako by se něco zlomilo. Milovníci konspiračních teorií zapáleně přeháněli, že se s odchodem popového proroka narušila rovnováha ve vesmíru.

Svět po Bowiem je ale opravdu "jinej", jak přesvědčivě zpívá Jiří Imlauf na nové desce rockové kapely Houpací koně nazvané Kde jste mý přátelé dneska v noci. Silnou nahrávku plnou typicky melancholických melodií, která přichází tři roky po předchozím Everestu, protíná motiv smrti, ztráty a neúprosného plynutí času, "kdy dny žloutnou a tváří se jako že nic". Samotný název alba napovídá, že odpověď z druhé strany nejspíš nepřijde.

Skromný kult Houpacích koní, kteří jsou například vedle Priessnitz jednou z nejvýznamnějších porevolučních kapel, se rodil v jednom zaprášeném kině nebo zakouřených nonstopech a nádražkách, Imlauf jim ovšem raději říkal bistra. Čtveřice hudebníků v sobě skloubila civilnost The Pixies, slušňáckou divokost i rozostřené kytary Sonic Youth a rozervanost Filipa Topola.

Úzkost, šeď, ale také nenápadnou krásu města protnutého řekou, kolem níž se tyčí továrny a chemičky, se skupině ze severočeského Ústí nad Labem podařilo zaznamenat na studiových deskách − pozdní večeři si s ní posluchači dávali v rybím bistru, sjížděli "Soniky" a snídali ve squatu v pět, prožívali rušné i tiché dny kolem kolejí na Klíši, postávali na prahu hotelu Palace nebo vystoupali na Everest − horu Milešovku.

Stačí si zajít na pivo do některé z ústeckých hospod a miniaturní příběhy se smutnými postavičkami z písní Houpacích koní začnou ožívat. V některých "bistrech" si už ale bohužel pivo neobjednáme − v klubu Mumie, kde měla kapela zkušebnu a nahrávala desky, kde se scházeli muzikanti z nezávislé hudební scény i studenti místní fakulty umění a designu. Dveře klubu usazeného v prostorách bývalého kina KSČ se zavřely minulý rok a ztráta se otiskla do tíživé atmosféry aktuální nahrávky Houpacích koní.

Další ránou byla tragická smrt hudební publicistky Jany "Apačky" Grygarové, které je věnována píseň Mapy. "Ty silný odcházejí, ne ty slabý," zpívá tu bolestivě Imlauf za doprovodu akustické kytary, k níž se přidává saxofon a s příchodem nového člena kapely také decentní syntetické zvuky. Smrt se v písních desky objeví několikrát. Nenápadnou poctu skryla kapela do skladby Devadesátka, která připomíná Bowieho píseň Sense of No Doubt z "berlínského" alba Heroes, poznamenaného Brianem Enem − především tím, jak po sobě v úvodu hned nastupují syntezátor a klávesy.

"Jsme to ještě my, jsme to samý?" ptá se Imlauf. Nutí to při poslechu přemýšlet také o tom, jak se kapela Houpací koně proměnila − od 90. let, kdy ještě zpívala napůl v angličtině a byla možná nechtěně nasáklá grungem, přes neshody a znovuzrození s albem Písně z bistra až po vůbec nejpopovější desku Everest a dnešní dny.

S předchozí deskou Everest nabrali Houpací koně vůbec nejvíc fanoušků i mezi mladými posluchači, snad také proto, že se jim ústečtí studenti umění ze studia Ideamakers postarali o osobité videoklipy.

Novinka Kde jste mý přátelé dneska v noci je méně přístupná, staré fanoušky překvapí netradičně víc kláves v instrumentacích, ale v náznacích je tu shrnuta celá tvorba Houpacích koní. Zpěváku Imlaufovi stále sluší role rozervaného básníka a ani po letech nesklouzává k sebeironii, jak se stalo už mnohým. Sedí s kapelou pořád v tom samém bistru, poloprázdné sklenice jsou vyrovnané na politém stole, jenom svět venku se pořád mění − šum občas přehluší, když někdo nadává na politiku. A zdálky hraje Bowie z jukeboxu, než se tichým, dobře známým hlasem ozve náznak naděje: "Ještě má smysl to táhnout…"