K podnikání dotlačily Jana Kašpara spíš okolnosti než cílený záměr, nebo dokonce touha být byznysmenem. Vystřídal několik manažerských pozic, ve kterých byl dobře placený a práce ho bavila, takže neměl důvod měnit.

V současné době ovšem absolutně nelituje svého rozhodnutí z roku 2002, kdy spolu s portugalským partnerem, útočníkem FC Porto João Sousou, založil firmu na korkové zátky Cork Janosa. Posléze se osamostatnil a v současné době vyrábí ročně 70 milionů špuntů, které jsou určené pro laboratorní sklo, pivní lahve, ale především pro vinaře z Česka, ale i z Rakouska, Maďarska, Polska či ze Slovenska.

Obyčejná zátka je podle Kašpara alchymií. Když dojde i k nepatrné chybě během zpracování a úpravy, dokáže i sebelepší víno zkazit. "Když si v Rakousku koupíte sekt, tak je tam z 99 procent špunt, který jsme vyrobili my. A to je jen jeden z mnoha příkladů, že máme mezi vinaři dobré jméno," míní 53letý podnikatel.

Mám rád místa, kde je nepořádek

Když hovoří, působí trochu jako velká voda, která posluchače zahrne odbornými informacemi, úsměvnými přirovnáními, ale i poměrně nekompromisními postřehy třeba na pracovní morálku a zkorumpovanost úředníků, což sledoval tři roky jako tajemník radnice. Ve svých soudech je nekompromisní, jako by mu bylo jedno, co si o něm lidé myslí. Sám o sobě tvrdí, že jej buď mají lidé rádi, nebo ho nenávidí.

Cork Janosa

Firma na výrobu korkových zátek vznikla v roce 2002. Sídlí ve Zlíně a zaměstnává 10 lidí.

Ročně prodá 70 milionů zátek pro laboratorní sklo, pivní a hlavně vinné lahve.

Exportuje především do Rakouska, Maďarska, Polska, na Slovensko, ale třeba i do Běloruska či Litvy. Spolupracuje s francouzskou společností Diam Bouchage, která je v oboru světovým lídrem.

Roční obrat se pohybuje kolem 40 milionů korun.

Firmu založil bývalý útočník FC Porto, Portugalec JoìŁo Augusto dos Santos Nogueira de Sousa, s Čechem Janem Kašparem, který je v současné době stoprocentním vlastníkem.

"Nemám rád mnohoznačnost, vidím svět černobíle, buď je to dobré, nebo špatné. Mám buď dobré kamarády, nebo nepřátele. Neztrácím čas s lidmi, kteří mi za to nestojí," tvrdí Kašpar s tím, že se nechce s nikým kamarádit povrchně.

Naopak zákazníkům se snaží vyjít maximálně vstříc, v obchodních jednáních není tak nekompromisní. Je typem byznysmena, který velice dobře chápe sílu marketingu. A hlavně je to podnikatel, který nevyhledává umetené cestičky, ale spíš boj s větrnými mlýny.

"Mám rád výzvy. Nemám rád prostředí, kde je všechno vyřešené. Líbí se mi, když přijdu někam, kde je totální bordel. A nesedí mi prostředí, kde se daří lemplům a lenochům, takové lidi vysloveně nesnáším. Nejhorší lidská vlastnost je lenost a ješitnost."

Když bylo Kašparovi asi 13 let, rozhodl se, že emigruje. Seděli s otcem na molu v Jugoslávii a ten se mu svěřil, že kdyby byl mladší, už by se do Československa nevracel. Dospívající synek si prý řekl, že on je tedy v ideálním věku, a začal se na cestu do zahraničí systematicky připravovat především angličtinou. V současné době ovládá tento jazyk stejně jako mateřštinu a k tomu ještě němčinu, portugalštinu a ruštinu.

Nepřekvapí, že navštívil kolem 80 zemí světa, ale s tou emigrací nakonec neuspěl. Jednou ho v Jugoslávii od plánovaného překročení hranice na Západ zadržel zápal plic a podruhé italský celník na hranici, když se mu svěřil, že míří do Austrálie.

"Věděl jsem, že v Itálii pracuje mnoho cizinců načerno, tak jsem si myslel, že uvítají, když se do těchto řad nepřidám. Ale karabiniér mi řekl, že když mi není Itálie dobrá, ať se vrátím, a vykopl mě." Sedm měsíců před listopadem 1989 si vzal Portugalku a v září dostal vystěhovalecký pas. "Všechno bylo nachystáno, já jsem měl radost, že rodičům emigrací nezkomplikuji život, a přišla revoluce. Najednou to tady začalo být tak zajímavé, že jsem myšlenky na útěk absolutně potlačil," usmívá se muž, který přiznává, že je klikař.

Ale spíš je vždy připravený zvednout jakoukoliv výzvu. Takto se třeba dostal do londýnské centrály Marks and Spencer. Majitel firmy hradil půlroční stáž zájemcům z Východu. Z 600 uchazečů nakonec splnil kritéria pouze Jan Kašpar.

"Byl jsem první Východoevropan, který se dostal do jejich centrály v Londýně, kde mi vysvětlovali, jak taková firma funguje. Byla to úžasná zkušenost, byla to bomba," přiznává Kašpar, že tam nabyté zkušenosti využívá dodnes, včetně na první pohled naprostých maličkostí. Například chodí na schůzky dříve, nikdy později, nebo naučil své zaměstnance, aby si o klientech poznamenávali i sebemenší zajímavosti, včetně toho, jaké mají třeba domácí mazlíčky. "Otázka na to, jak se vede jejich psu Rekovi, může přispět k uzavření kontraktu," prozrazuje.