Nizozemec George Holst je v londýnské JPMorgan už od roku 2000. Předtím pracoval pro jednu z nejstarších bank světa Barings, když ji po jejím krachu přebrala ING. "Za její kolaps ani za finanční krizi jsem ale nemohl," žertuje. K rozhovoru o trendech v maloobchodu v Evropě i regionu střední Evropy včetně Česka jsme se sešli na oborové konferenci Retail Summit, kde byl jedním z hlavních řečníků.

Obchodníkům vysvětloval, jak a kdy je dobré se pro svůj rozvoj spojit s investory. Měl by o tom něco vědět. Sám zprostředkovával například fúze a akvizice Agrokoru s Mercatorem nebo Aholdu s Delvitou či vstupy na burzu Ferrari, Pandory či Salvatore Ferragama. V Česku byl u několika projektů Penty a blízko má i k Tesku.

Na co všechno může obchodník potřebovat investiční banku? A je to v Česku jiné než jinde v Evropě?

Nejdřív je potřeba říct, že jsou společnosti, které nikdy investiční banku nepotřebovaly a potřebovat asi nebudou. Jako je třeba Ikea. Veškerý rozvoj si dokážou zajistit z vlastního provozu, vlastních peněz. Po službách investičních bankéřů sahají nejčastěji mladé rychle rostoucí firmy, které narazí na svůj vlastní limit a potřebují se posunout o patro výš. Dobrý příklad z Česka byla třeba Žabka. Nebo Dr. Max. Rozdíl v přístupu firem a trhu v Česku a jinde je spíš v nástrojích, které ke svému růstu firmy nejčastěji používají. 

Co to konkrétně v Česku je?

Tady se rozvoj firem častěji financuje z investic private equity fondů, které jsou zpravidla americké nebo západoevropské. Jinde je mnohem rozšířenější financování firemními dluhopisy nebo přes burzu. Tady investiční fondy často přímo vstupují do firem. To je asi dáno nižší rozvinutostí kapitálového trhu. Pro rozumné nakopnutí firmy potřebujete vysoký free float akcií (akcie volně dostupné na trhu pro investory -pozn. redakce). Minimálně 100 milionů eur. A velcí investoři, kteří by do firem šli přes burzu, potřebují ještě mnohem větší free float, 300, 400 milionů eur. A české firmy nejsou tak velké.