Vzpomínkový rozhovor na Miroslava Macka: Nejpříjemnější život byl před pádem Říše římské

Přesně před dvaceti lety jsem s ním udělal titulový rozhovor pro časopis Reflex. Zajímal mě jako kontroverzní bývalý politik, který se netají tím, že má rád ženy, příjemné věci a peníze. A mnoho lidí tím irituje. Pak jsem s ním dvacet let rozhovor nedělal, až teď. A je to rozhovor s kontroverzním bývalým politikem, který se netají tím… a dál už to znáte. Teď ještě může iritovat lidi o něco víc, protože si před pár týdny vzal v Rakousku svou ženu Petru, která je jen o pár týdnů starší než jeho vnučka. Svatbu naplánovali letos v září na den, kdy jim oběma bylo dohromady přesně sto let.

Tenhle rozhovor je v mnohém podobný tomu před dvaceti lety. Byť nemá cenu tajit, že jsme se před pár lety spřátelili, tedy do té míry, že se dvakrát nebo třikrát do roka navštívíme a povídáme si o všem možném, s výjimkou politiky. Proto vznikl tento rozhovor a také proto, že bývalý místopředseda poslední federální vlády dokončil knihu. Nejsou to paměti ani politické memoáry, není to kniha "a teď vám všem řeknu, jak to bylo". Četl jsem části rukopisu a nechci nic prozrazovat, ale pro představu bude stačit to, že v něm Miroslav Macek píše mnohem víc o svém otci než o Klausovi. Nebo o Havlovi. Nebo o Mečiarovi či Babišovi, co já vím.

Ze všech anekdot, které se o něm vyprávějí, se mi nejvíc líbí ta v podání bývalého pražského primátora Jana Kasla. Jak se před mnoha lety potkali na ruzyňském letišti, v horkém létě, a Miroslav Macek měl přes ruku teplý zimní kabát. Kasl se ho zeptal, kam proboha letí. "Do Švýcarska, vezu kabát do čistírny," odpověděl Macek. Pak se zarazil a s údivem pronesl: "Počkej, ty snad čistíš v Praze?"

A tak to je. Pokud chcete vědět jména nejlepších vinařů v Rakousku nebo adresu spolehlivého obchodníka s kořením v Mnichově, je Miroslav Macek tím, na koho se obrátit.

Proto mně přišlo zajímavé položit mu po dvaceti letech i jiné otázky. Není to však tvrdý, nelítostný investigativní rozhovor o tom, co bylo. Na to se popisované události staly příliš dávno a vím o nich příliš málo. Je to rozhovor o tom, jak politiku i svou minulost v ní jednasedmdesátiletý Miroslav Macek vidí a jak o tom přemýšlí.

V politice nejste už čtrnáct let, hodně lidí vás však stále jako politika vnímá. A navíc jako jednoho z těch prvních, kteří něco rozkradli. Jaké to je, když vám skoro čtvrt století všichni připomínají Knižní velkoobchod?

Musím se tomu hořce smát. Když jsem se teď před pár týdny oženil, napsal o mně mimo jiné Blesk: "Zprivatizoval Knižní velkoobchod, z něhož poté podivným způsobem zmizela většina majetku." Což je totální lež, naprostý nesmysl. Ale mám se soudit s Bleskem? Na to jsem už moc starý. A hlavně je mi to jedno. Samozřejmě by to Blesk prohrál. Že by se dělo kolem Knižního velkoobchodu cokoliv nezákonného, se nepodařilo prokázat ani Miloši Zemanovi. A že si na to najal lidí. Nenašli však nic a Zeman se mi rozhodnutím soudu musel veřejně omluvit za slova, že jsem tuneloval Knižní velkoobchod. Ale na to už se zcela zapomnělo.

Proč si to tedy stále všichni tak pamatujeme?

Ono je to logické a mně to bylo jasné ve chvíli, kdy se v televizi objevily záběry domů, které Knižnímu velkoobchodu patřily. Každý si pomyslel, že je za stamiliony prodám, peníze si nechám a Knižní velkoobchod pošlu do konkurzu. Koho by to nerozčílilo? Že to mělo politické motivy, nikdo nezkoumal. Velkou zásluhu na tom měl Pavel Rychetský, tehdy právní zástupce věřitelů Knižního velkoobchodu. Byť věřitelů z doby předprivatizační, které jsem s privatizací převzal. Já žádné další dluhy nenadělal, ani korunu.

A ty politické motivy?

Byla ohromná a setrvalá snaha rozdělit mě a Klause. Klaus a já za jeho zády jsme byli dost silným tandemem. Necpal jsem se dopředu, v té době jsem ho vždycky nějakým způsobem držel a podporoval. A bylo jasné, že beze mě bude Klaus oslaben. Bylo chytré, že dali do televize právě záběry těch nemovitostí. Ty dluhy u bank, i sebevětší, si každý těžko představí. To je jen číslo. Ale barák každý vidí.

Takže jste si z působení v Knižním velkoobchodu žádné peníze neodnesl?

Rozhodně ne miliony z jedné přetřásané nemovitosti, kterou jsme prodali. Všichni říkali: Podívejte se, co získal za pár šupů. Že do těch baráků zatékalo, že se na ně desítky let ani nesáhlo a že tam na druhé straně bylo neuvěřitelných 460 milionů úvěrů u bank od předešlého vedení, to nikdo neviděl. Ano, prodali jsme dům ve Vězeňské, ale ty peníze okamžitě putovaly na splácení úvěru v Komerční bance. Neviděl jsem z nich ani korunu. Vše bylo doložitelné auditovaným účetnictvím.

Proč jste tedy do té privatizace šel?

Odhadoval jsem, že s pomocí zahraničního kapitálu dáme podnik do osmi deseti let do pořádku a pak by se z něj mohl stát prosperující vydavatelský dům s vlastní distribucí. Z toho po tom ataku věřitelů v čele s Rychetským samozřejmě sešlo. Prodali jsme to za pár korun.

Za kolik?

Za svůj podíl jsem dostal asi 400 tisíc. Když jsem z toho zaplatil daně a sociální a zdravotní pojištění, zbylo mi nějakých 250 tisíc. Což byl můj veškerý výdělek, ovšem od toho je třeba odečíst náklady s privatizačním projektem.

Takže ztrátou to pro vás neskončilo?

Sekundárně ano, neboť jsem přišel o politickou kariéru. Ta mi mohla vynést třeba nějaký ministerský plat. Ale takhle se jistě nedá uvažovat, to by bylo absurdní. Celkově si myslím, že nula od nuly pošla. Jedinou satisfakcí byla představa, jak se asi tvářil Pavel Rychetský, když zjistil, že už nejsem spolumajitelem a že politizace skončila. Prý tomu nemohl uvěřit a jen kroutil hlavou: Jak, prodal? Jak, prodal?

Vy jste privatizační projekt podával v roce 1992 jako místopředseda vlády?

Ne, ještě v době, kdy jsem byl federálním poslancem. Někdy na jaře 1992.

Nenapadlo vás, že to bude vnímáno jako střet zájmů? I kdyby tam žádné spory s věřiteli nebyly.

Proč? Bylo to v době, kdy jsem končil jako poslanec a ještě jsem vůbec nebyl rozhodnutý, že v politice zůstanu a že budu kandidovat. Takže jsem podal privatizační projekt.

Měl jste na to čas?

Najal jsem na to lidi. A pustil jsem to z hlavy, v létě jsem "rozděloval stát" a na nějaký Knižní velkoobchod jsem si ani nevzpomněl. Stal jsem se místopředsedou vlády, měl na starosti dvě končící federální ministerstva. A do toho jsem se dozvěděl, že je privatizační projekt schválený.

A ten schválilo?

Ježkovo ministerstvo privatizace. Samozřejmě jsem na to nijak netlačil.

A myslíte si, že nepomohlo, že je pod ním podepsaný významný politik?

S Tomášem Ježkem ani s žádným z jeho podřízených jsem o tom neztratil jediné slovo. A privatizační projekt byl fundovaně a realisticky zpracován.

Třeba stačilo jen to vaše jméno.

To nemohu vyloučit. Ale mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo být použito proti mně nebo ODS. Právně i jakkoliv jinak to bylo naprosto v pořádku.

Proč vás zajímal zrovna podnik vydávající a distribuující knihy?

To mělo svou historii danou tím, že jsem už předtím začal vydávat noviny jménem Telegraf. Což bylo přání ODS.

Přání ODS?

Nápad se objevil na výkonné radě. Někdo přišel s tím, že nám noviny nejsou moc nakloněny a že bychom si měli udělat vlastní. Padlo to na mě, protože se vědělo, že sám píšu. Seděli jsme ve Sněmovní ve stejné budově jako ODS, v malých prostorách pod střechou. V pěti lidech jsme vydávali týdeník na novinovém papíře Sobotní Telegraf.

A pak z něj udělali deník.

Na to byl z ODS ohromný tlak. Všichni mně slibovali reklamní peníze a podporu mecenášů. Já byl spíš proti, s argumentem, že neseženeme dost kvalitních novinářů s názory, které jsme měli i my. Což se bohužel potvrdilo. A rozplynuly se i všechny sliby o reklamě.

Vydavatelem byla ODS, nebo vy?

Já se společníkem, kterého mi doporučil Václav Klaus. Strana s tím projektem byla propojená jen personálně. Drželi jsme noviny do voleb, ale dál už to finančně nešlo. Za pár šupů jsme značku prodali novinám jménem Metropolitan, které z obou titulů udělaly deník Metropolitní telegraf. Ale ten pak také krachl.

Pro vás to skončilo ztrátou?

Opět bych řekl, že to skončilo přibližně nulou. Ani zisk, ani ztráta.

Litujete, že jste se do toho pustil?

S dnešními poznatky bych do toho nešel, ale byla to zajímavá zkušenost.

A anabáze s Knižním velkoobchodem litujete?

Víte, já takhle neuvažuju. Nikdy. Nedívám se do minulosti a neříkám si, že jsem něco neměl dělat, že to byla chyba a že se už nikdy do ničeho podobného nepustím. To by člověk nemohl dělat nic. U obou projektů byla šance, že dopadnou úspěšně. U Knižního velkoobchodu jsme měli předjednaného zahraničního partnera, který byl ochoten do toho investovat. Ale samozřejmě že když došlo k politizaci privatizace, tak se rychle stáhl a dal od toho ruce pryč.

Říkáte, že jste mnoho financoval ze svého. To byl plat federálního poslance tak slušný?

Ne, já měl svoje vlastní peníze.

Ty jste vydělal jako zubař?

To také ne. Ale už v osmdesátých letech jsem byl, jak se říká, slušně zazobaný.

Z čeho?

Měl jsem ohromnou výhodu, že otcův bratr žil legálně v západním Německu kousek od Mnichova. Jezdil do Československa poměrně pravidelně. No, a on obchodoval s obrazy mnichovských malířů, ale také s pohlednicemi a starými tisky. Prvními vydáními německých knih. Což byly věci, které se u nás prodávaly za pár korun a v Německu často za stovky a tisíce marek. Kupříkladu jsem koupil v ostravském antikvariátu za sedmdesát korun první elzevirské vydání Campanellova spisu De monarchia hispanica a strýcovým prostřednictvím ho prodal v Mnichově v aukci za 4700 marek.

Kolik jste takhle vydělával?

Celkově to pochopitelně nevím, ale často to byl měsíčně až několikanásobek lékařského platu. Trvalo to celá sedmdesátá a pak i osmdesátá léta.

To jste v sobě objevil podnikatelského ducha?

Spíš se spojily dvě vášně či dva talenty, které jsem zdědil nebo odkoukal od otce. Jedním z nich bylo sběratelství. Otec mě jako velký filatelista naučil rozumět známkám a starožitnostem. A po něm mám asi i podnikavost. Dodnes si pamatuju jeho průpovídky jako "Handle jsou mandle, a proto jsou někdy hořké" nebo "Ztráta je taky kšeft, i když tolik nepotěší". Často jsem si později uvědomil, jak jsou pravdivé.

Ale nejvíc peněz jste pak vydělal v devadesátých letech jako lobbista.

Po prodeji Knižního velkoobchodu jsem uvažoval, co dál. Rozhodoval jsem se, jestli se nevrátit do Zábřehu a neotevřít si ordinaci. Nabídky jsem měl i od kolegů v Praze. Ale přece jen se mi zpátky k zubařině po těch letech už nechtělo. A tak jsem se rozhodl využít to nejcennější, co jsem si z politiky odnesl.

A to bylo?

Telefonní čísla.

Nerozumím.

Věděl jsem, komu zavolat, kde si zjistit a ověřit informace. A když jsem řekl "Tady Mirek Macek", nemusel jsem se představovat. Každý věděl, kdo volá.

Ten, kdo rozkradl Knižní velkoobchod.

Jasně, a sekretářka si hned řekla, že by si se mnou mohla něco začít. Když mám ty prachy!

Ne, vážně, jak to fungovalo?

Pracoval jsem v drtivé většině pro zahraniční firmy. A nejčastěji pro ty, které sem chtěly teprve vstoupit a začít v Česku podnikat. Já pro ně byl ideální partner. Měl jsem za sebou vysoké politické funkce, lidi v současných funkcích jsem perfektně znal. Uměl jsem výborně anglicky a slušně německy. Mým prvním velkým klientem byla renomovaná německá firma, ta mě pak doporučila dalším.

Co jste pro ně konkrétně dělal?

Potřebovaly… jak to říct? … průvodce sociální a politickou strukturou státu. Dozvědět se, kde má kdo a jaké zájmy, co dělat, aby někomu nešláply na kuří oko. Nebyly to žádné tajné ani důvěrné informace. Spíše precizní přehled daný mými zkušenostmi a kontakty.

A za tohle platily velké peníze?

Ano. Bylo to ve zcela jiné době. Dneska by za nic takového nikdo nezaplatil, protože ty věci jsou zřejmé. Ví se, jaké zájmy má Kellner, jaké Babiš, jaké J&T a jaké Penta. V kterém byznysu pracují a s kým jsou propojeni. To tehdy známé nebylo a tyhle bloky se teprve formovaly. Ale už tehdy měly své zájmy a poradce, které jsem vesměs též znal.

Nepřipadalo vám to, že využíváte politické kontakty, neetické?

To je přece naprosto normální. Dával jsem si velký pozor, aby mezi mými klienty nebyly žádné polostátní, nebo dokonce státní firmy. A proč by poradenství pro soukromé klienty mělo být neetické?

Protože jste pro ně byl člověkem, který umí věci zařídit?

Ale já jsem jim žádné zařizování nikdy nesliboval a také nečinil. Ani jsem si to po aféře s Knižním velkoobchodem nemohl dovolit. Že bych se sešel s ministrem nebo náměstkem, případně jakýmkoliv úředníkem a chtěl po něm, aby nějaké rozhodnutí dopadlo tak nebo onak. To jsem nikdy nedělal. Ony tyhle věci vždycky prasknou. Potkáte třeba někoho na chodbě, sekretářka to poví manželovi a ten to dá večer k dobrému v hospodě. Já za těmi lidmi nikdy nechodil. Takhle to nefungovalo.

Pro které firmy jste například pracoval?

Součástí mých smluv s nimi byla vždy mlčenlivost, takže nikoho jmenovat nebudu.

Moment, vždyť je to už dvacet let.

To nevadí, ty smlouvy jsou stále platné a já je respektuju.

Kolik jste si za své poradenství účtoval?

Na rozdíl od většiny jiných jsem neměl žádné měsíční poplatky či paušály. Ani jsem si neúčtoval náklady. Měl jsem z čeho žít. Takže jsem klientům říkal, ať přesně definují, čeho chtějí na našem trhu dosáhnout. A když toho dosáhnou, vyplatí mi domluvenou odměnu. Klasický success fee. Je to férové, protože klienti nemají pocit, že jim pro nic za nic taháte peníze z kapes. A výhodou je to, že si v případě success fee můžete říct o víc, než na kolik byste si přišli při měsíčních platbách.

Tahle domluva byla i v případě deseti milionů, které jste dostal za lobbing při privatizaci České spořitelny?

Nešlo o žádné lobbování. Ono by to ani nešlo, protože to bylo v roce 2000, kdy u moci byla ČSSD. Hodně lidí ve funkcích jsem už tehdy ani osobně neznal a rozhodně bych u nich nemohl lobbovat. A rozhodně jsem nikoho nepřesvědčoval, že by Českou spořitelnu měla získat Erste.

Za co jste ty peníze dostal?

Za jednu velmi specifickou a konkrétní poradenskou službu. Nemohu říct detaily, protože ve smlouvě byla doložka o mlčenlivosti. A jakkoliv jsem přesvědčený, že na lobbování není v principu nic špatného, tak v tomhle případě o lobbování opravdu nešlo.

V té době jste už byl zase v politice, jako výkonný místopředseda ODS. Vrátil jste se těsně před takzvaným Sarajevem. Proč?

Nelíbilo se mi, kam ODS směřuje a jak chátrá. Nejdřív jsem to jen veřejně kritizoval, ale pak mi čím dál víc lidí říkalo, že jen kritizovat není fér, že se to mám pokusit změnit. Takže jsem kandidoval na místopředsedu pro vnitrostranické záležitosti. A k překvapení svému i Klause jsem byl zvolen.

U Klause to bylo jaké překvapení? Příjemné, nebo nepříjemné?

Nejsem si stoprocentně jist. Ale tím, že na mě nesázel, tak to překvapení bylo minimálně neutrálně negativní. Byl jsem jeho…, on by asi řekl nevýhra.

Co jste si od návratu do vedení ODS sliboval?

Že si sednu do hlavní kanceláře a začnu intenzivně pracovat. Dávat dohromady stranickou strukturu, hledat nové lidi a novou energii. Jenže záhy vyšly najevo průšvihy, u kterých jsem sice nebyl, ale musely se řešit. Všechny ty peníze od tajemných sponzorů jako Lajos Bács a Radjiv Sinha. K tomu jsem přišel jako slepý k houslím, byť samozřejmě mnozí říkali: Hele, vrátil se Macek a už jsou zase maléry.

A do toho přišlo Sarajevo. Proč jste se tak výrazně postavil za Václava Klause?

Lidsky mě to strašně naštvalo. Bylo to uděláno hrozně nefér. A navíc blbě. Byla to ryzí netrpělivost, hlavně Luxe a Rumla. Kdyby si Pilip počkal, tak mu Klaus předsednictví na příštím kongresu ODS pustil. O tom jsem stoprocentně přesvědčen. Takže jsem si řekl, že musí dostat po čenichu, protože tohle se nedělá. Vadilo mi to mnohem víc lidsky než politicky.

Definitivně jste politiku opustil v roce 2001 poté, co vyšla najevo "desetimilionová smlouva" s Erste.

Neměl jsem už absolutně náladu zase pořád dokola vysvětlovat, že jsem neudělal nic špatného. Ale upřímně řečeno to jen urychlilo rozhodnutí, které jsem už stejně vnitřně udělal. Že na příštím kongresu již kandidovat nebudu.

Dnes jste stále členem ODS?

Po zrušení místního zábřežského sdružení jsem už členství neobnovil. Měl jsem nabídky z okolních sdružení, přišly nabídky i z jiných stran, konkrétně od svobodných. Jedna byla i ta, abych kandidoval na senátora. Ale odpověděl jsem, že v žádném případě. Že se do politiky nevrátím a že je to definitivní.

Vy jste ODS formálně vybudoval. Jak se stalo, že je z ní dnes malá, do bezvýznamnosti mířící politická strana?

V začátcích jsme si něco představovali, ale bohužel poté se vše vyvíjelo jinak. Moje představa byla, že zakládáme stranu, jež je pro střední stav a kapitál. Kterou budou volit podnikatelé od drobných živnostníků po bankéře. Že když přijdu na pražský sněm, tak tam uvidím tři ředitele banky, jednoho velkopodnikatele, dva univerzitní profesory a spoustu lékařů, právníků a živnostníků. Ve skutečnosti tam byli − a teď mě berte s nadsázkou, byť nepatrnou − hysterické ukecané učitelky a unudění státní úředníci a celé se to odehrávalo ve špinavém salonku Národního domu na Smíchově.

Vznikne jiná pravicová strana?

Ne v Česku. Pravicová strana s pravicovým programem bude mít vždycky kolem pěti šesti procent, ve výjimečné situaci deset dvanáct. Ve střední Evropě pravicové myšlenky nikdy příliš nefungovaly. Vždyť je to kolébka sociální demokracie. A ani CDU Angely Merkelové žádná pravice není. Je od středu nalevo.

Ale ODS byla mnoho let nejsilnější stranou.

To bylo dané mimořádnou situací po roce 1989. A navíc měla vždycky spíš středopravý program než ryze pravicový. Taková strana může vzniknout a získat deset i o něco více procent. A může jí znovu být i ODS, ale potřebuje lídra. Když mě vícekrát v minulosti někteří přesvědčovali, ať založím novou stranu, odpovídal jsem: Milerád, založit stranu umím. Ale dodejte mi lídra.

Jako byl Klaus?

Samozřejmě.

Jaký byl váš vztah?

Celou dobu velmi… ambivalentní, to je asi přesně řečeno. Na jedné straně jsme se uznávali, ale zároveň jsme si šli na nervy. Oba jsme lidé s jiným naturelem, ale náš vztah byl vždycky korektní. Byl jsem jeden z mála, který si mu dovolil říkat nepříjemné věci, často velmi tvrdě.

Nejblíž jste si asi byli po Sarajevu.

Klaus absolutně nepředpokládal, že bych mohl být ten, kdo za něj bude bojovat. Ale to bylo ne proto, že bych miloval Klause, ale že mi to přišlo strašně nefér.

Kdo vám byl v politice nejbližší?

S nikým jsem se nekamarádil. Ne že by to v politice nešlo, ale nemám takovou povahu. Nejsem extrovert, který snadno navazuje vztahy s ostatními. Mně to trvá dlouho. Kdybych měl jmenovat tři lidi, s nimiž se mi dobře jednalo, a bylo to vždy stručné, věcné a k všeobecné spokojenosti, tak to asi budou Jan Stráský, Vladimír Dlouhý a Josef Tošovský. Bez ohledu na naše mnohdy rozdílné názory a postoje. Ale když jsme něco řešili, tak to šlo rychle a jasně k cíli.

Kdo je vám z dnešních politiků sympatický?

Většinu už osobně neznám, pracovně nikoho, některé jen společensky. Čím mi dnes politika přijde příšerná, je její přímé sepětí s byznysem a médii. Zbabišování politiky je hrozné. A já zírám, že to lidem přestává vadit. Často i věci, které by v devadesátých letech neprošly ani náhodou.

Vy jste si noviny chtěli založit a nepovedlo se vám to, Babiš si je prostě koupil. To zas není takový rozdíl.

Je to samozřejmě diametrální rozdíl. Ty jeho jsou přímo součástí jeho podnikatelského plánu.

Jak se stalo, že je Babiš dnes tak mocný politik?

Teď se omlouvám, že opět budu citovat nekonkrétně, ale opravdu si nepamatuju, kdo mi následující příhodu vyprávěl. Ale šlo o večeři v jedné pražské restauraci, kde se Andrej Babiš sešel ještě s Petrem Nečasem a dalšími lidmi z vedení ODS a žádal po nich prosazení pro něho výhodných věcí. A když se dozvěděl, že mu ODS nevyjde vstříc, tak prý tou svou sprostou českoslovenštinou zaječel: "Keď jste se mnou vyjebali, tak já si založím vlastní stranu." A stalo se.

To je jistě hezká anekdota, ale já se ptám, jak to, že se mu to povedlo?

Najel na surfovou vlnu nespokojenosti s politikou.

Moment, ale to nebyl zdaleka první.

On ovšem najel ve správnou chvíli. To máte jako v tom surfu. Když nechytnete vlnu přesně v pravý moment, tak je to v háji. On to zvládl. A měl peníze na to, nakoupit lidi, kteří měli lokálně vliv a šanci získat mu hlasy.

Jak to dopadne?

Žádný strom neroste do nebe. Moje zkušenost je, že když do politiky vstoupí člověk z byznysu, tak ho to dřív nebo později semele. Ono je to úmorné, neefektivní a přinášející hrozně málo uspokojení. Tak jsem to vnímal i já, a to jsem nebyl žádný velkopodnikatel, ale zubař. Ale i tak jsem byl zvyklý z ordinace, že jsem to byl já, kdo rozhoduje, a že když něco řeknu, tak to platí. Politika je ubíjející svými kompromisy. Dokážu si docela dobře představit, co se Babišovi honí hlavou, když sedí v parlamentu.

Co rozhoduje o úspěchu a neúspěchu politiků?

Teď jsem si nedávno při četbě životopisu Hitlera uvědomil, že je to často jen věcí naprosté náhody. Kdyby nenastaly určité konkrétní a naprosto specifické okolnosti, tak by byl Hitler celý život neúspěšným hospodským prodavačem obrázků. Ale protože se stala neuvěřitelná spleť náhod, dopadlo to tak, jak to dopadlo. Někdy opravdu stačí jen být na správném místě a chytit příležitost za pačesy. To nejsou klišé, ale realita. Mít štěstí je možná ta nejdůležitější věc v životě vůbec. Ne nadarmo zajímala Napoleona u vojáků, které chtěl povýšit na generály, jediná věc: Mají tihle lidé v životě štěstí?

Hodně lidí vidí velmi skepticky budoucnost celé Evropy. Co vy?

Podle všech příznaků je zánik Evropy, jak se vyvíjela od doby Karla Velikého, neodvratný. Ale nevím, jestli se tak stane za deset nebo 150 let. A vždycky může přiletět černá labuť, tedy stane se něco naprosto neočekávaného, a všechno bude jinak. Moje žena Petra se mě někdy ptá, jak to všechno dopadne. A já jí vždy odpovídám: Jak to dopadne, nikdo neví, ale když si přečteš Tita Petronia a další římské autory, tak zjistíš, že v době zániku Říše římské byl život nejpříjemnější a nejzajímavější. Než přišli barbaři. Tak si ho hleďme užít!

Produkce: Symona Půhonná

Takto se na vás Miroslav Macek díval před 20 lety z obálky časopisu Reflex. Ženský prvek je v jeho životě stále podstatný, koneckonců se nyní potřetí oženil.

Foto: David Kraus