V roce 2009 Alena Valešová, která v té době působila na radnici ve Vsetíně na oddělení krizového řízení, v místním týdeníku Jalovec dvakrát ostře kritizovala své nadřízené. Tehdejší starostku Květoslavu Othovou i další lidi z vedení radnice obvinila ze šikany a útlaku.

A kritizovala také to, že město je špatně připraveno na krizové situace a hrozí velké problémy při událostech, jako jsou povodně. Reakce radnice byla rychlá, Valešová dostala sedmnáct dnů po publikování druhého článku výpověď kvůli porušení pracovní kázně.

Nyní po šesti letech od výpovědi se spor – poté, co prošel všemi úrovněmi soudů –, dočkal definitivního verdiktu od Ústavního soudu. Ten totiž potvrdil, že nepřiměřená či nepravdivá kritika nadřízených může být dostatečným důvodem pro výpověď. Pokud totiž člověk kritizující své nadřízené nedokáže prokázat, že jím veřejně uváděné skutečnosti jsou pravdivé, nemůže se odvolávat na svobodu slova.

Případ Aleny Valešové a její „míru přípustné“ kritiky porovnávali ústavní soudci s dvěma podobnými případy z minulosti. Tím prvním byl spor Marty Kubišové s Helenou Vondráčkovou a Martinem Michalem, ve kterém se Kubišová soudila o svoje kritická slova pronesená v roce 2009 ve vysílání Radiožurnálu k dvoumilionové žalobě Vondráčkové za zrušení turné tria Golden Kids. Ústavní soudci tehdy rozhodli, že Kubišová se musí za svůj výrok omluvit, její kritika byla nepravdivá.

Druhým případem pak byl spor z roku 2010, kdy se ústavní soudci zastali zaměstnance Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra kritizujícího své nadřízené pro podezření z tunelování projektů pojišťovny. V tomto případě ústavní soudci rozhodli, že pojišťovna hospodaří s veřejnými prostředky a každou kritiku je třeba kvůli zájmu na zvýšení kontroly považovat za potřebnou. Navíc šlo o kritiku pronesenou pouze na poradě vedení – muž dostal výpověď okamžitě, aniž by dostal možnost své tvrzení prokázat.

Valešová, která s žalobou na neplatnost výpovědi postupně neuspěla u Okresního soudu ve Vsetíně, Krajského soudu v Ostravě i Nejvyššího soudu, se odvolávala právě na případ pojišťovny. Podle ní šlo o stejnou situaci. Na nedostatky v řízení radnice a také postup nadřízených prý upozorňovala několikrát na poradách.

A svoje námitky zveřejnila v tisku až poté, co ji vedení radnice odvolalo z funkce vedoucí oddělení a snížilo plat. „Na tisk se obrátila až ve chvíli, kdy byla bezvýsledná snaha jednat s nadřízenými. Výroky ale nepřesáhly meze přípustné kritiky. Kritiku vedl i veřejný zájem poukazující na pochybení radnice v oblasti krizové legislativy, které by mohlo v konečném důsledku způsobit obecné ohrožení,“ uvedl advokát Valešové Marek Bukovský.

Senát Ústavního soudu vedený Janem Filipem ale případ Valešové vyhodnotil podobně jako u Kubišové. V každém podobném případu se musí podle něj jasně rozlišovat, zda jsou v kritických stanoviscích zmiňovány konkrétní skutečnosti, nebo jde o hodnocení postojů či kroků nadřízených.

„Pokud jsou v kritice zveřejněna konkrétní fakta nebo skutečnosti, je na kritikovi, aby je byl schopen prokázat,“ rozhodli ústavní soudci. A to podle nich Valešová, která nyní zvažuje možnost obrátit se na Evropský soud pro lidská práva, při soudních projednáváních nedokázala.

Čtěte více v Hospodářských novinách