Podle dosavadní tabulky (obsažené ve vyhlášce č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění) tak činí náhrada za ochrnutí na všechny čtyři končetiny (kvadruplegii) maximálně 360.000 Kč (tj. pouhých 15 průměrných platů).

Nová právní úprava tyto limity neobsahuje a v případě sporu ponechává plně na soudci, aby určil výši přiměřeného zadostiučinění za bolest a jiné nemajetkové újmy způsobené v souvislosti s ublížením na zdraví. Zákoník stanoví, že bolestné, jako forma odčinění za vytrpěnou bolest, má tuto újmu plně vyvážit. Jeho účelem je poskytnout poškozenému peníze, aby mohl své strádání vyrovnat jiným způsobem – příjemnostmi, které skýtá majetek.

Výši bolestného je třeba na jedné straně přizpůsobit konkrétním okolnostem jednotlivého případu (rozdílná je bolest při amputaci končetiny gilotinou nebo drtičem větví), na druhé straně však musí být též vytvořeno určité objektivní měřítko, které zamezí nerovnostem. To si sice na první pohled protiřečí s tím, že bolest je objektivně nezměřitelná, ale své ratio tato myšlenka má. Bolest (jako každá nemajetková újma) není přímo zjistitelná ani měřitelná (subjektivní pocit člověka není objektivně uchopitelný), její existenci a rozsah můžeme odhadnout pouze z navenek rozpoznatelných indicií.

V případě fyzické bolesti se na prvním místě nabízejí ty, se kterými počítala již vyhláška č. 440/2001 Sb.: rozsah a způsob ublížení na zdraví, jeho závažnost. Podle těchto kritérií lze dospět k závěru, jak intenzivní je bolest a jak dlouho trvá. O tom by měl učinit závěr znalec z příslušného lékařského oboru, který je zcela obeznámen se stavem a léčbou pacienta.

Odškodnit je třeba i jiné duševní útrapy než je fyzická bolest, což bylo doposud též velmi složité. Třeba strach o život (v případě těhotné ženy strach o zdraví nenarozeného dítěte), úzkost v době léčení (z dalšího průběhu léčby, strach z komplikací nebo z další operace), starost o budoucnost (strach z následků zranění), duševní deprese během léčby, šok ze zranění, odloučení od rodiny (zvláště od dětí) v průběhu dlouhé hospitalizace, potrat, pocit méněcennosti apod.

 

Vedle bolesti a duševních útrap se i nadále bude odškodňovat ztížení společenského uplatnění. To představuje do budoucna trvale ztracené nebo omezené možnosti seberealizace poškozeného ve sféře rodinného, kulturního, společenského či sportovního života. Jedná se např. o vynucenou změnu profesní kariéry, omezení ve sportovním vyžití (a v trávení volného času vůbec), ztrátu sociálních kontaktů, nemohoucnost a s tím spojenou odkázanost na pomoc jiných (s pocitem vynucené vděčnosti) apod. Účelem je tedy poskytnout náhradu za nemožnost žít plnohodnotný život.

Východiskem jsou aktivity a styl života konkrétního postiženého před ublížením na zdraví a jeho posouzení se stavem, který se ustálil po proběhnuvší léčbě. Jde tedy o to, že se zde projevují určité trvalé následky, které mají negativní vliv na další život postiženého a představují překážku pro jeho další životní dráhu. Pozor je třeba dát na to, že ne každá překážka působí u každého člověka stejně silné následky. Např. ztráta prstu pianisty, který kvůli tomu musí zcela zanechat své profese, je jistě těžším následkem než u člověka, pro kterého bude tento následek představovat jen menší omezení v jeho pracovním či soukromém životě.