A je to tu zase. Krátkodobá historie se opět opakuje. Další zasedání evropských politiků. Další přísliby integrace a podpory ekonomického růstu a finanční trhy otevírají výše. Vydrží tento optimismus? Zdali ano, tak se ptám jak dlouho? Den? Týden? Měsíc?

Výnosy italských desetiletých dluhopisů jsou i přesto po vlně nadšení nad šesti procenty (páteční minimum 5,77%). Španělské jsou ještě o trochu výše. A není se čemu divit. Summit EU de facto neřeší systémové změny, ale opět pouze kosmetické úpravy a kupuje si čas a prodlužuje dluhovou agónii.

Když zapojíme selský rozum, tak kdo by chtěl levně půjčovat státům, kde je nezaměstnanost vyšší než dvacet procent, kde bankovní systém je insolventní a kde se na tiskové konferenci při oznamování dílčích škrtů ministryně sociálních věcí rozbrečí? Upřímně řečeno nikdo. Tedy pardon, kromě evropských byrokratů.

Evropa má problém v tom, že utrácí peníze, které nemá. To je základní problém, který se musí změnit a do té doby, dokud to politici nepochopí, tak mohou dělat jakoukoliv integraci či regulaci, ale základní problém nevymýtí. 

Mohou si kupovat čas, ale bez systémových změn to nemá smysl, což si většina byrokratů nechce připustit, což je neoddiskutovatelné a zde bychom mohli jakékoliv polemiky skončit. Konec, tečka, basta.

Kouzelný měšec

Ale přestat utrácet, to by bylo velmi jednoduché. Proto se politici snaží najít určité řešení, které dle mého názoru stejně vyšumí a problémy zde zůstanou. Jelikož Evropa je nehomogenní a každý národ má jiné představy, tak i výsledné řešení bude určitý kompromis. Tento kompromis zatím má následující podoby:

1)    120 miliard euro na podporu ekonomického růstu a pracovních míst. Tomu snad nemůže věřit ani ten největší socialistický ekonom, že může fungovat. 120 mld. euro představuje něco málo přes jedno procento HDP eurozóny. Takže už samotná suma je směšná – spíše můžeme mluvit o vlkovi, který se nažral, a koza zůstala celá. Dále těchto 120 mld. euro se bude muset někde vzít. Částečně se zdroje vezmou z jiných rozpočtových kapitol a částečně se bude emitovat další dluh přes Evropskou investiční banku.

2)    „Slavný“ ESM (evropský stabilizační mechanismus) se pomalu ale jistě stává „svatým grálem“.

Máte problém? Nevadí! Je tu přeci ESM. Není tomu tak dávno (2 týdny) a Španělsku bylo „přiklepnuto“ eurozónou 100 mld. euro na sanaci tamních bank. Nyní se politici dohodli, že země, které budou plnit pakt fiskální disciplíny, budou moci čerpat prostředky z ESM na primární nákup dluhopisů.

Dále má vzniknout nový regulační orgán, který bude dohlížet nad všemi bankami. Potom bude možná i přímá rekapitalizace bank z ESM. Evropský stabilizační mechanismus nebo chcete-li firewall proti problémům v Evropě. ESM má vstoupit v platnost 1. července.  Ovšem jsou zde určité problémy:

a.     Zatím ho neratifikovalo Německo (to se může změnit při pátečním hlasování) - ale také Rakousko, Belgie, Estonsko, Slovensko, Nizozemí a Finsko.

b.    článek č. 41 smlouvy o ESM říká, že splátka upsaného kapitálu bude probíhat po dobu pěti let tj. každý rok 20 procent. To znamená, že v ESM budou pro rok 2012 prostředky v celkovém objemu 140 mld. euro. A to počítáme i příspěvky Řecka, Portugalska, Španělska, Irska a Kypru, kteří již o finanční pomoc žádají. Když tyto země odečteme, tak se dostáváme k 110 mld. euro.

Přitom eurozóna jenom na sanaci španělských bank počítá se 100 mld. euro. A to se ještě nebavíme o finanční pomoci pro Itálii. Takže evropští politici šermují ESM, ale ESM není bezedný pohádkový měšec.  Jsou si toho vědomi nebo spoléhají, že nakonec zasáhne evropská centrální banka, která bude napřímo kupovat státní dluhopisy a tím pádem monetizovat dluh?

Německo nepovolí

To jsme si představili ony kosmetické změny. Na evropském summitu nicméně nebyl diskutován zásadní rozpor mezi severním a jižním křídlem Evropy v podobě fiskální unie a společných evropských dluhopisů.

Zde má Angela Merkelová jasno. Sama totiž prohlásila, že dokud bude žít, tak společné evropské dluhopisy nepodpoří. To znamená, že společné sdílení závazků nepřipadá pro Německo v úvahu. Shodnou se na tom nejen němečtí politici, ale také ústavní soud.

Muselo by totiž dojít ke změně německé ústavy a to není možné bez všeobecného referenda. Postoj Německa je tedy zásadní a je možné, že uvolnění na kapitálových trzích je jen dočasné.

Michal Valentík, hlavní investiční stratég ČP INVEST