Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se 9. ledna v Berlíně sejde s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Elysejský palác uvedl, že se oba státníci chtějí připravit na nadcházející schůzku představitelů Evropské unie.

Ta bude na konci tohoto měsíce a bude se zřejmě bude věnovat dalšímu postupu v boji s evropskou dluhovou krizí. Merkelová a Sarkozy jsou v této otázce mezi evropskými politiky nejaktivnější.

Sarkozyho kancelář žádné další podrobnosti k chystané schůzce neuvedla. Sarkozy s Merkelovou ale podle agentury Reuters patrně navážou na sérii návrhů, které v prosinci v Bruselu padly na klíčovém summitu Evropské unie. Členové EU s výjimkou Velké Británie na něm dohodli plán, podle něhož je třeba vypracovat novou smlouvu o EU, která zajistí větší fiskální integraci.

Euro slaví 10 let

Ministři financí ze všech 27 zemí EU budou mít 23. ledna schůzku, na kterou o týden později naváže vrcholná schůzka šéfů vlád EU. Premiéři budou zřejmě pod silným tlakem, aby našli konečné řešení krize, která už ohrožuje i samotnou existenci eurozóny. V těchto dnech přitom euro slaví jubileum, a to deset let od jeho fyzické existence.

Italský premiér Mario Monti, který se stále snaží Italy přesvědčit, aby měli v ekonomiku země větší důvěru, se s lídry Německa a Francie během ledna rovněž setká. Na programu má i schůzku s britským premiérem Davidem Cameronem.

Pokud se evropským lídrům podaří najít společnou řeč a navrhnout takovou změnu smlouvy o EU, pořád ještě to nebude znamenat, že se tím krize v eurozóně okamžitě vyřeší. Samotný proces patrně zabere delší dobu a potom bude třeba vyčkat, jak se nová pravidla osvědčí v praxi. Existovat by měly automatické sankce, které budou trestat ty členské země, které nebudou mít rozpočtové schodky ve schváleném pásmu.

Eurozóna se potýká s hlubokou krizí, do které se dostala kvůli vysokému zadlužení některých svých členů. Z celkem 17 členských zemí už musely tři požádat o mezinárodní finanční pomoc: v roce 2010 Řecko a Irsko, loni se k nim přidalo Portugalsko.

Nervozita z dalšího vývoje způsobila, že výnosy státních dluhopisů některých zemí eurozóny se vyšplhaly na úrovně, které jsou považovány za dlouhodobě neudržitelné. Velké starosti politikům dělá vývoj v Itálii a Španělsku, což jsou příliš velké země na to, aby je unie mohla zachraňovat tak, jak to udělala se zmíněnými třemi menšími členy.

Obavy o rating

Nervozitu kolem dalšího vývoje v eurozóně zhoršuje postoj mezinárodních ratingových agentur, které už avizovaly, že by mohly snížit hlavní úvěrový rating většiny zemí eurozóny. Pokud se tak stane, mohlo by to znamenat, že se vládám těchto zemí zvýší náklady na dluhovou službu. To by jim patrně i zkomplikovalo plány na řešení krize.

Část analytiků také upozorňuje, že by se pak Evropa téměř jistě vrátila do recese.

Evropská centrální banka (ECB) mezitím čelí výzvám, aby byla při řešení dluhové krize aktivnější a postupovala rozhodněji. V praxi to znamená, že ECB má urychlit a podstatně rozšířit nákupy státních dluhopisů. Tím by asi napětí v evropském finančním systému odstranila, pohybovala by se tím však za hranicí svého mandátu. ECB má zakázáno nakupovat dluhy vlád, v současné době sice omezené objemy nakupuje, činí tak ale jen přechodně.

Německo a Francie se v pohledu na úlohu ECB dosud lišily. Zatímco Francie podporuje názor, že se má ECB stát takzvaným věřitelem poslední instance, jako je například americká centrální banka (Fed), Německo bylo vždy tvrdě proti. Jako věřitel poslední instance by ECB mohla nakupovat státní dluhopisy zcela podle svého uvážení a naprosto bez omezení. Zvýšila by tím ale riziko inflace, čehož se Němci právě obávají.