Miroslav Zámečník: Naděje přichází z Estonska

reklama

Estonsko je výjimečná země. Zatímco většina potenciálních členů eurozóny není dnes schopna splnit vstupní kritéria ani omylem, Tallinnu se to daří. A navíc euro chce. Dokonce co nejdříve - již od příštího roku. Evropská komise by se k estonským ambicím měla vyjádřit dnes. Příležitost demonstrovat světu, že projekt společné měny, která prožívá největší krizi ve své historii, je pro někoho pořád přitažlivý, se nenabízí každý den. Byl by hřích ji nevyužít.

Kdepak ty hummery jsou?

Estonci dokázali téměř nemožné: přes čtrnáctiprocentní pokles HDP v loňském roce - a recesi, která se vleče již od druhého pololetí 2008 - plní všechna kritéria. Z fiskální disciplíny mohli vždy dávat lekci a platí to dodnes.

Proč ale Estonci v situaci, kdy euro odepisuje kdekdo, společnou měnu vlastně chtějí? Protože alternativy jsou nevábné. Hlavní vysvětlení "lásky k euru" lze hledat v historii. V červnu 1992 země fixovala měnu na německou marku, posléze euro. A pak se stala obětí svého úspěchu. V uplynulé dekádě totiž zažila estonská ekonomika osm velmi tučných let. Růst neklesl pod sedm procent, ale několikrát dokonce atakoval desetiprocentní hranici. Stát měl rozpočty přebytkové, do budoucna si nastřádal i rezervu (asi v rozsahu desetiny HDP), a přitom stihnul postupně snižovat rovnou daň, kterou zavedl v roce 1994 na úrovni 26%.

Jenže ani velmi kompetentní a úsporná vláda, v postkomunistickém kontextu velmi nízká míra korupce a silná strategická sázka na informační technologie neuchránily Estonsko před přehřátím. Příliv kapitálu, zprostředkovávaný skandinávskými bankami, rychlý ekonomický růst a atmosféra optimismu se promítly do klasické bubliny. Nestoupaly jen příjmy ekonomicky aktivního obyvatelstva, ale i ceny, zejména u nemovitostí, a také zadluženost firem i domácností. Deficit běžného účtu narostl do dvouciferných hodnot.

Estonci se na vrcholu konjunktury chlubili, že u nich jezdí v přepočtu na obyvatele víc hummerů než kdekoli jinde. Estonská severská skromnost a střízlivost se mezi těmi obscénními vozidly nějak vytratila a "trest" byl za rohem. Estonci si totiž v uplynulém desetiletí napůjčovali opravdu hodně peněz (dluh domácností a firem představuje zhruba jedenapůlnásobek ročního HDP), vzhledem k nižším úrokům velice často v cizí měně. Pád estonské koruny by tedy neznamenal nic jiného, než znehodnocení úspor pro střadatele a bankrot pro dlužníky.

Estonsko není Argentina, která skončila v roce 2002 bankrotem. Nástup světové finanční krize sice zasáhl zemi velmi brzo a tvrdě (skandinávské banky přestaly půjčovat, a už v třetím čtvrtletí 2008 HDP klesl meziročně skoro o 4%) a následná recese hospodářský pokles ještě prohloubila. Loni měli Estonci jeden z nejtvrdších pádů na světě: -14,6%. Nicméně dokázali udělat "vnitřní devalvaci" přímo exemplární, aniž by země vzplála v plamenech občanských nepokojů.

Řekněte ano, nebo jděte

Co nezvládli svého času Finové, dokázali jejich etničtí sousedi přes záliv v Tallinnu. Kdysi dvouciferný deficit běžného účtu byl vystřídán skoro tříprocentním přebytkem. Fiskální opatření byla loni ekvivalentem asi 7,5% HDP. Pro srovnání: u nás by se budoucí ministr financí byl v prsa, kdyby se nám podařilo schodky pár let snižovat tak o půl procenta ročně. Mzdové výdaje meziročně klesly o 13,3% a spotřeba o skoro 15%.

Závidět není co, ale je to pořád lepší než devalvace. Nezávislou měnovou politiku Estonsko tak jako tak nemělo již skoro 18 let, a proto je euro pro Estonce přijatelnou volbou.

Jestli dnes Komise promarní svou historickou šanci přijmout do klubu s pošramocenou pověstí nového člena, který může z fiskální disciplíny - nejdůležitějšího předpokladu existence společné měny - školit zbytek planety, zaslouží si celý projekt i se svými protagonisty skončit na smetišti dějin.

Miroslav Zámečník
Autor je ekonom