Dovolená s Kimem

Pražskou FAMU absolvovala Linda Jablonská roku 2006 snímkem Kupředu levá, kupředu pravá. Dokument o mladých lidech aktivně se hlásících k levicovému či pravicovému myšlení se úspěšně promítal v kinech a získal celou řadu ocenění. Aby poznala, jaké to je v zemi, která svět ohrožuje jaderným programem a vlastní občany zavírá do pracovních a koncentračních táborů, vypravila se na týdenní turistický zájezd do Korejské lidově demokratické republiky.
Podle odhadů žije v severokorejských pracovních táborech 200 000 politických vězňů, a to včetně dětí, které se narodily "třídnímu nepříteli". V některých z nich se předpokládá roční úmrtnost na 25 %. "Na rekreaci bych na takové místo samozřejmě nejela," vypráví Linda Jablonská, "viděla jsem ale na webu nabídku cestovní kanceláře ESO Travel, a přišlo mi to zvláštní - to jsme už tak bohatá a sebevědomá společnost, že si můžeme dovolit jezdit na dovolenou do koncentráku?"

Výchova paranoiou
Když si zakoupíte normální zájezd na dovolenou, v poskytnutých informacích naleznete, jak daleko to budete mít na pláž, jaké se v zemi dává obvykle spropitné nebo odkud je nejhezčí výhled na moře. Když vyrazíte na dovolenou do KLDR, v pokynech se dočtete, že "není možné fotografovat z jedoucího autobusu", že "někteří z průvodců mohou umět česky" a že "některé pokoje mohou být odposlouchávány".
Severokorejská zastrašovací strategie funguje skvěle: po příletu totiž výletníkům organizátoři oznámili, že pokud se někdo nepřizpůsobí programu, pokusí se jej jakkoli narušovat anebo nebude brát v úvahu cestovní pokyny, nebude potrestán on, ale jeho průvodce. Hrozba toho, že kvůli vašim skopičinám přivedete nevinného Severokorejce do koncentráku, udělá v kombinaci s přísnou dikcí "pokynů" z většiny cestujících poslušné figurky.
"V takovém prostředí propadnete paranoii prakticky okamžitě," přiznává Jablonská. "Už tam jsme jeli s tím, že někdo z průvodců bude umět česky, a proto jsme si dávali pozor," přibližuje režisérka. "Zkoušeli jsme si třeba vyprávět v češtině vtipy a pozorovali jsme, kdo z nich se začne smát. Nikdo z průvodců ale nikdy nijak nereagoval, jen jednou se jeden z nich usmál a taky na konci zájezdu s námi zpíval Internacionálu - máme dojem, že česky. Přemýšleli jsme i nad tím, že česky bude umět řidič, který za celý týden neřekl vůbec nic - šéf tří průvodců by mohl být ve skutečnosti on. V hotelu jsme zase řešili, jestli jsou pokoje opravdu odposlouchávány..."
Linda Jablonská s odstupem času říká, že z dnešního pohledu tehdejší obavy vnímá jako uměle vyvolanou paranoiu: "Jak to bylo ve skutečnosti, samozřejmě nevíme. Výchovný moment spočíval v tom, že jsme si mysleli, že někdo může umět česky a že můžeme být odposloucháváni - a právě to stačilo."
Stejně tak bylo nutné se bezvýhradně podřídit místním zvyklostem a respektovat stanovené body programu. Pokud by vás snad napadlo, že se padesátimetrové soše Kim Ir-sena nepokloníte, protože vrahům vzdávat úctu nehodláte, máte na vybranou: buď zůstat neoblomní, a tak možná průvodce a pravděpodobně velkou část jeho rodiny pošlete do vězení, protože se neosvědčil... nebo sklonit hřbet a celou absurditu absolvovat. Pak je celkem jasné, co si vyberete: "My jsme to právě proto porušovat nechtěli," vysvětluje Linda Jablonská. "Kdyby šlo o naše riziko, proč ne, ale když víte, že vaše "hrdinství" zaplatí někdo jiný, odpustíte si to. Mají to zkrátka skvěle vymyšlené."

Byl jsem tam první
Program zájezdu byl zorganizován do poslední minuty: začínal v sedm ráno a končil v deset večer. Jakékoli vybočení bylo nepřípustné: "První večer jsem vyšla před hotel na cigaretu, ale ve vteřině za mnou vyběhli a požádali mě, abych se zase rychle vrátila zpátky," vzpomíná autorka. "Rozchod jsme dostali za celou dobu jen jednou, na čtyřicet minut, a stejně jsme se pohybovali po areálu, který byl střežený a pod dokonalou kontrolou."
Od rána do noci navštěvovali "účastníci zájezdu" takové lahůdky, jako je Muzeum darů, shromažďující neuvěřitelné množství těch nejbizarnějších darů, jež místní vůdci dostali od světových politiků, mimo jiné od Grebeníčka nebo Zaorálka, nadživotní sochy severokorejských velikánů, zhlédli ale i Velkou lidovou knihovnu, vzorové zemědělské družstvo nebo představení malých pionýrů.
Také si neumíte představit, kdo si za 65 tisíc korun vyrazí na dovolenou do země, která je nazývána skanzenem komunismu? Jablonská tvrdí, že skupina "turistů" byla velmi různorodá: bagrista, stavitel, překladatel, právnička... "Jsou to často lidé, kteří už všude byli, a hledají něco zvláštního," objasňuje mladá režisérka, "anebo chtějí být třeba z Uherského Brodu první, kdo byl v Severní Koreji." Další měli zájem o režim, v Čechách usídlený Francouz se svou ženou zase měli tendenci libovat si ve věcech, které jsou negativní nebo aspoň divné: toto očekávání jim výlet do komunistického vězení jistojistě naplnil. A věk? Od mladých studentů až třeba po osmdesátiletého seniora.
-

Pokyny cestovní kanceláře na cestu do KLDR
1. Do KLDR je zakázáno dovážet mobilní telefony, přístroje GPS, teleobjektivy větší než 150 mm a videokamery
2. Fotografování z vlaku nebo autobusu je striktně zakázáno.
3. Není možné vzdálit se samostatně od skupiny.
4. Hotelové pokoje mohou být odposlouchávány.
5. Za naši skupinu budou mít zodpovědnost tři místní průvodci.
6. Někteří z přidělených průvodců mohou rozumět česky.

Snímky Aerofilms, HN - Martin Svozílek: Něco bude nasvícené vždycky: noční záběr na Kim Ir-senovo náměstí v Pchongjangu. Linda Jablonská při natáčení před monumentem Korejské strany práce. Režisérka se svými kameramany: zleva Ondřej Čech, Jiří Herejk a David Cysař. "I my se stali nástrojem propagandy," říká autorka dokumentu, "na vystoupení pionýrů si nás filmovali, a nás hned napadlo, že to sestříhají do večerních zpráv."