19vik21.jpgVzpomenete si, kterou knihu jste přečetl jako první?

Nepochybně to byl Slabikář. Ale pravou čtenářskou vášeň ve mně v devíti letech probudil až Vernův Patnáctiletý kapitán. Četl jsem ho i s baterkou pod peřinou, když mi rodiče přikázali zhasnout a spát.

Co jste četl naposledy?

Na mém nočním stolku se vždy najde nejméně pět knih (v češtině, rumunštině a francouzštině), po kterých před spaním střídavě sahám podle nálady a stupně únavy. Právě mám rozečtený román Jiřího Peheho Na okraji zmizelého, připomínající exilové romány Egona Hostovského, a kvůli vytříbenému jazyku jsem se vrátil k dosud nepřeložené knize moldavského spisovatele Vladimira Besleagy Krev na sněhu, líčící pohnutý konec života kronikáře Mirona Costina (1633-1691).

Jak často si kupujete knížky - a kolik jich přibližně koupíte za rok?

Knížky kupuji nárazově, ale vytrvale navzdory omezeným skladovacím prostorám v sídlištním bytě. Už od studentských let mám ve zvyku jednou týdně obejít několik pražských antikvariátů a vybraných knihkupectví, i když dnes už jde spíše o jakýsi vyprázdněný rituál. Přestože jsem začal razit smělé heslo: Kniha do domu, dvě z domu! každoročně se knihovna rozroste o nějakých třicet svazků.

Jakou knihu jste si koupil naposledy?

Naposledy jsem si v antikvariátu na Bělehradské asi před třemi týdny koupil francouzskou monografii o životě a díle André Malrauxe.

Jakému typu četby dáváte přednost?

Zájem o beletrii u mě s postupujícím věkem poněkud ustoupil do pozadí. Dnes dávám přednost pamětem a deníkům, kterých se u nás i v Rumunsku po roce 1989 vyrojilo obrovské množství.

Četl jste nějakou knihu víc než jednou? Proč?

Počet knih, které jsem četl více než jedenkrát, nepochybně přesahuje několik stovek. Jako jazykový redaktor nakladatelství Práce a později redaktor oddělení románských jazyků nakladatelství Odeon jsem měl čtení rukopisů a korektur přímo v popisu práce. Několikrát jsem také přirozeně musel přelouskat každý ze svých pětatřiceti knižních překladů. Pak je tu ovšem řada knih, které jsem četl vícekrát jen a jen pro vlastní potěchu, např. Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy, Holanova Noc s Hamletem, abych zůstal pouze u české literatury.

Můžete uvést alespoň jeden důvod, proč by se měly číst knihy?

Mateřský jazyk je vzácný dar, hodný všestranné péče, dnes však se k němu za vydatného přispění některých soukromých rozhlasových stanic, televizí a revolverových plátků chováme hodně macešsky. Někdejší aparátnický jazyk (langue de bois, jak praví Francouzi) navíc vystřídala neméně pokleslá "severoatlantická" čeština, s níž se volky nevolky setkáváme na každém kroku. Domnívám se proto, že ani politikům by neškodilo občas sáhnout po knize některého výtečného stylisty, jako byl Karel Čapek či Jan Čep, oddat se onomu "milování s mateřštinou", jak to nazýval vynikající český překladatel Josef Heyduk. Četba též zaručuje estetický prožitek, jaký jiné druhy umění, kupříkladu film, nemohou plnohodnotně nahradit.

A vaše tři nejoblíbenější knihy?

Těžko říci, ta obliba se mění s věkem. Dřív bych si na pustý ostrov nejspíš vzal Stepního vlka Hermanna Hesseho, Osudy dobrého vojáka Švejka a Temný labyrint Lawrence Durella. Dnes bych byl na rozpacích. Mám rád i Dostojevského, Leonida Andrejeva, Mirceu Eliada, Juliena Gre-ena či Josepha Rotha. Ten výčet by byl hodně dlouhý...

 

Jiří Našinec (*1950)
Překladatel a vysokoškolský učitel. Vystudoval rumunštinu a francouzštinu na Filozofické fakultě UK, pracoval jako nakladatelský redaktor (1992 až 93 šéfredaktor Odeonu), od r. 2001 je odborným asistentem v Ústavu románských studií FF UK. Z rumunštiny a francouzštiny přeložil desítky významných děl (Ionesco, Eliade aj.). Za překlad knihy Simion Výtažník, jejímž autorem je rumunský spisovatel Petru Cimpoesu, získal nejen cenu za překladovou knihu, ale rovněž hlavní cenu letošního ročníku Magnesia Litera.