Předně si je třeba uvědomit, že cílem České národní banky není dosahování kladných hospodářských výsledků, ale plnění kritérií měnové politiky. Vytaženo konkrétně k současné době tedy stabilní cenové hladiny. Daní za udržení inflace na úrovni vyspělých ekonomik jsou zvýšené náklady.


Vysoké devizové rezervy

Největším zdrojem ztráty ČNB je otevřená devizová pozice, centrální banka totiž vlastní devizové rezervy ve výši nepředstavitelných 700 miliard korun. Ty získala především z období fixace české koruny, kdy musela intervenovat na znehodnocení koruny. Příliv spekulativního kapitálu totiž vedl k možnému ohrožení vystoupení kurzu koruny z oscilačního pásma. Další devizové prostředky získala ČNB z privatizačních příjmů státu a z některých jednorázových operací, jako např. deblokace ruského dluhu.


Kumulovaná ztráta

Vlivem vysokých devizových rezerv a sílící koruně tak centrální banka dosahovala a stále dosahuje ztráty z přecenění těchto deviz. Například posílení české měny o 1 Kč vůči euru vede zhruba k 20miliardové ztrátě. Jednu dobu měla ČNB dokonce záporný kapitál, což je ve světě skoro unikát. Ostatně ani samotná ztráta v takové výši (vzhledem k HDP) není v ostatních centrálních bankách běžná.

Další nákladnou činností je pro ČNB stahování přebytečné likvidity z peněžního trhu prostřednictvím repo-operací. Tím pro banku vznikají nákladové úroky, které reálně činí zhruba 15 až 20 miliard korun ročně. Přitom přebytečná likvidita vznikla na českém peněžním trhu právě z období mohutných intervencí, když se do oběhu dostalo velké množství českých korun. Aby banka sterilizovala vlastní intervence, musela tuto likviditu začít stahovat právě repo-operacemi.
Je tedy zřejmé, že i v tomto je naše centrální banka poměrně jedinečná, neboť ostatní centrální banky na trh likviditu v drtivé většině dodávají a nestahují ji.


Zisky centrální banky

Centrální banka nemá nicméně pouze náklady, ale díky některým operacím dosahuje i zisku. Paradoxně velkou položkou jsou v tomto případě opět devizové rezervy. Centrální banka totiž nemá dolarové či eurové bankovky uložené v trezoru, ale má je uložené u institucí, které jí z nich platí úroky.

Dalším zdrojem zisků je pro ČNB emise oběživa. Jeho množství se přitom zvyšuje zhruba stejně rychle, jak roste HDP (v současné době činí nárůst oběživa zhruba 20 až 25 mld. korun ročně). Tento růst může ale centrální banka využít pro snížení potřebného množství stahované likvidity a snížit si tak úrokové náklady.


Řešení pro budoucnost

V nejbližších letech lze, vzhledem k pokračující apreciaci české koruny, očekávat další nárůst ztráty ČNB. Pro delší období už ale těžko můžeme situaci předvídat. Například ekonomové Vladimír Tomšík (člen bankovní rady ČNB) či Jan Kubíček předpovídají, že banka v delším horizontu začne více vydělávat na výnosech z devizových rezerv a díky nízkým úrokovým sazbám a pokračujícím se snižování potřebného množství stahované likvidity se přehoupne hospodářský výsledek do kumulovaného zisku, který do 15 let ztrátu pokryje.

Vadou na kráse ale může být jiný než očekávaný úrokový vývoj a také vstup do eurozóny.


Hrozba eurozóny?

Vstupem České republiky do eurozóny přestane platit národní měna a nastoupí euro. Pro centrální banku to znamená odevzdání pravomocí v měnové politice na společnou Evropskou centrální banku. Na jednu stranu tak ušetří náklady na stahování likvidity (které už nebude díky euru zapotřebí), na druhé straně ale bude muset uhradit své závazky z titulu minulých repo-operací. A zde pravděpodobně nastoupí stát a zacelí závazky (a tedy potažmo kumulovanou ztrátu, která tak přestane být pouhou účetní položkou) pořádnou dotací.

To ale pro mnoho lidí není ideální řešení. ČNB si totiž může pomoci i sama. Pokud například nepřistoupíme do eurozóny do 15 let a naplní se odhad pánů Tomšíka a Kubíčka, tak bude po problému. To ale není asi nejpravděpodobnější řešení, a tak jsou tu i jiné varianty. Například, kdyby centrální banka přestala stahovat likviditu z trhu, mohla by ušetřit veškeré nákladové úroky z tohoto titulu.

K čemu by to vedlo? Jelikož na českém trhu není problém s objemem úvěrů (je zde problém spíše s nezvládnutým úvěrovým rizikem), banky by patrně konvertovaly koruny do deviz, což by vedlo k znehodnocení koruny a zdražení importu. Rovněž by si banky musely začít tvořit základní úrokovou sazbu samy, neboť dvoutýdenní repo-sazba by tímto krokem přestala existovat.

Jiným možným řešením je prodej části deviz v momentě, kdy je koruna relativně slabá, aby nedošlo k rizikové apreciaci. Centrální bance by ale mohli pomoci i čeští portfolioví investoři, kteří alokují své prostředky v zahraničí a poptávají tak čím dál větší množství deviz.


Kdy se o tom začne mluvit

Hlavní problém vysoké ztráty ČNB je ale někde jinde - málo se o ní diskutuje. Vstup do eurozóny se, i přes mírné oddálení, přibližuje a centrální bankéři nám moc informací o svých plánech, jak se ztrátou naloží, nedávají. Nevíme tedy, zda použijí některou z výše uvedených metod nebo jejich kombinaci.

Nebo nás (daňové poplatníky) nechají svou ztrátu zaplatit? Záporný hospodářský výsledek není způsoben jejich vinou, ale řešení k jeho nápravě by měli přinést právě oni.



autor je studentem VŠE v Praze